Tak je to za mnou. A já ač bych mohla být spokojená a vlastně jsem to všem tak řekla, jsem spíš naštvaná a hrozně zklamaná.Hodně se během týdne zkazilo počasí. Zima a déšť nejsou zrovna to nejlepší před závodem v lese. Nicméně takový masakr jsem nečekala. V sobotu celé dopoledne až těsně do našeho startu pršelo. Kdo běžel delší trasu (22km) vybíhal ještě za deště. Hnus. Ale tak nejsme z cukru a trocha vody a chladno nám zase tak nevadí. Ovšem letos byla dobře polovina trasy opravdu lesem, po cestičkách lesní zvěře. Přes kořeny a drny lesní trávy. Bylo by to docela o hubu i za sucha, natož když člověk musel vymýšlet kam šlápnout aby se nevyráchal v louži, nezahučel do potoka nebo neměl bláto po kolena. Na trati jsme se shodli, že díky bohu, že přestalo pršet protože to by ta cesta byla ještě klouzavější a nebezpečnější.
Já jsem nicméně byla zpočátku poměrně klidná…tak asi prvních 200m…potom jsem pochopila, že jsem to po***la a tepovku jsem si rovnala další čtyři kilometry. Nepoučitelná jako vždy a se vším.
Před občerstvovačkou na 5km přišla asfaltka a tam jsem se srovnala, po ionťáku a melounu jsem už byla úplně dobrá. Peloton se roztrhal a každý jsme si v klidu běžel svým tempem a stylem. Prostě pohoda. Druhou půlku už jsem si docela užila. Až na ten podvrknutý kotník na 8km, který mě chvíli nutil kulhat (ale já ho přesvědčila, že je to dobrý 😀) a pobolíval vlastně trošku ještě pár dní po. Cílová rovinka v podobě seběhu z kopce ovšem byla velká bomba a i ve mě to probudilo soutěživého ducha, kterého jinak moc nemám 🙂
A teď se začínám připravovat na Karlštejn. 27.5. si dám závod č.2 mojí letošní sezóny a začnu vybírat závod na podzim 😉
