Výlety, Život

On the road again

Zase ta stejná silnice na Děčín, ty stejný krásný zelený kopce, jen dneska žádná melancholie. Dneska je to totiž cesta na výlet. Přiblble se usmívám a mám radost, že na chvíli vypadnu z bytu jinam než do Alberta (Makra, nebo Tamdy). Výlet napůl plánovaný a napůl spontánní, což je tak nějak ideální kombinace. A řídit budu já, abyste se nenudili…

V autě hraje Kiwanuka, snažím se té nové desce dát druhou šanci. Druhý šance jsou podle mě strašně důležitá věc. Někdy to zkrátka na první dobrou neklapne. Olivy jsem taky dřív nejedla a teď bych mohla po kilech. Platí to tak nějak pro všechno, pro život, vztahy, chutě, vůně, jídlo. Prostě druhý šance jsou důležitý. Takový jako potvrzení, nebo vyvrácení toho jestli je to fakt dobrý, nebo úplně blbý. Asi jen u jídla má smysl těch šancí dávat víc, všude jinde se mi to moc neosvědčilo.

Cesta ubíhá, stromy střídají vesničky, více či méně vybydlené a opuštěné Sudety. Města skláren a věhlasu, která dnes stěží přežívají. Benzínka, kafe, umýt přední okno a jet dál. Zatáčky a kopce. Zatáčky mi pořád ještě nejdou, naučím se někdy jako zatáčet pořádně? Odhadnout předem správnou rychlost, nejet ani moc pomalu, ani moc rychle a ve správném místě přidat plyn? Marnost to moje řízení. Jezdím trapně podle předpisů, takže mě většinou předjíždí úplně všichni, fakt se omlouvám, že na 50 jedu 47. Vytáčí mě to. Kiwanku mě nebaví ani na druhý pokus, ale nahlas to nikde říkat nebudu. Ta předchozí deska mě bavila víc. Black man in the white world….tolik vzpomínek. Na téhle ani nepoznám kde jedna píseň skončí a druhá začne, to nemám ráda. Cíl už se blíží, na cestu zpátky tam dám něco jiného.

U první cedule Liberec, začíná pršet. „V Liberci buď prší a nebo jdeš do kopce“ už ani nevím od koho jsem to slyšela prvně. Mám dost přátel, kteří tu žijí, nebo část života žili. Ti mě taky hned jak jsem řekla, že se sem chystám nasázeli takových typů kam jít, že je to spíš na víkend než na odpolední procházku městem. Auto schovám ve Fóru a kopec i déšť přijde okamžitě. Byla jsem tu třikrát na běžeckých závodech, když sotva popadám dech na cestě k náměstí, moc nechápu jak jsem tu kdy uběhla jediný metr. Osobně mě nejvíc láká Kafe Kytka, takže po povinném pokochání místní radnicí, která je prostě boží, hledám na mapě, kde že to ta Kytka je. Zjišťuju, že jsem šla kolem už několikrát po Nature runu, asi měli zavřeno, že jsem si toho nevšimla. Vybaví se mi jak jsem tu první rok málem zkolabovala, jak jsem doběhla a věděla, že jestli si sednu tak už nevstanu a cestou do Prahy jsem musela mít nohy na palubní desce aby mě pustily křeče i když Jindra tehdy nadával a já řekla akorát, že je mi úplně jedno jestli mi ty nohy upadnou samy od sebe nebo při bouračce.

Z Kafe Kytka jsem naprosto nadšená. Skvělé kafe, nádherné prostředí, zelené květinové stěny, příjemná hudba a luxusní dorty. Chci strašně řezanou kytku, mají fakt nádherné, nakonec je mi líto, že bych z ní měla radost jen chvílí a bůh ví jestli by přežila cestu v autě, tak vyhrává takové zvláštní kapradí, které (když ho nezabiju) mi vydrží dlouho jako připomínka tohohle výletu. Rozhodně, pokud budete někdy v Liberci, tak tohle místo nevynechte. Toužila jsem ještě po vyhlášených hranolkách z Faency Fries, kousek od Bistra Široká (další zásadní podnik) a knize od Fryče, protože když nezajdeš k Fryčovi, jako bys v Liberci ani nebyl. Nějak jsem to, ale špatně časově naplánovala, takže příště. V Kytce mají naštěstí do 20h takže to se stihlo v pohodě.

Při procházce městem objevuju zajímavá zákoutí, úzké uličky, architektonické zajímavosti. Drobnosti, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla. Tohle město má duši.

Cestou k autu ve Fóru objevuju automat na kremrole a jsem naprosto unešená. Pípnu telefonem, otevřou se dvířka a tam je krabička a v ní dvě čerstvé krásné trubičky. Miluju kremrole. Prostě nikdy nebudu zřejmě úplně hubená ani úplně low carb, protože kremrole (punčák a indiánek) mají příliš významné místo v mém srdci. Možná by jako svatební dort mohla být obří kremrole plná malinkých kremrolí. Když to dělali v Peče celá země vypadalo to moc pěkně. Škoda, že neexistuje nějaká kremrolová dieta.

Na cestu zpátky volím Black Keys a Sporto, celou dobu strašně prší, takže potřebuju hudbu u které se mi nebude chtít spát. Umanutě se snažím v dešti a tmě v Kamenickém Šenově najít torzo továrny Eliase Palma, ale nedaří se mi to. Slavná Eliáška se přede mnou někde ukrývá. Místo toho mě šokuje Panská skála, která je hned vedle silnice. Já si vždycky myslela, že tenhle slavný přírodní úkaz je někde v lese kam se musí dojít a ne že se udělají 4 kroky od auta. Život je plný překvapení. Eliášku příště. Třeba cestou na hranolky, protože tohle určitě nebyla poslední návštěva Liberce, to město rozhodně stojí za to, je stejně daleko jako Praha, ale mému srdci o moc blíž.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..