Život

One day maybe next week

Je pondělí, nebo úterý (?), od chvíle co chodím do práce do obýváku úplně ztrácím pojem o čase. Jedu do Děčína, protože u nás v Ústí Tesco není. A já stála ráno na váze a ta řekla „jsi tlustá“ takže zase koketuju s dietou. Po 100 a 1, možná už po 250 a 1, v podstatě se buď přejídám, nebo držím dietu. A teď zase přijde období diety, protože přejídání mě teď zase nějak přestalo bavit. Máma zhubla 10 kg, vyřadila cukr, skoro úplně. Byly doby kdy mi to taky šlo, ale to je teď jedno. Teď to nejde. Zkus to ještě jednou. Teď jedu do Tesca, protože v dietě je pstruh a v Tescu je v akci. A taky tam berou stravenky. Pouštím si mix co mi Spotify poskládalo z loňských nejhranějších písní. Směs LP, Primal Scream, Houpacích koní a jiné více či méně kvalitní hudby. Měla bych se vážně zamyslet nad tím co poslouchám. Zpívám si, no spíš hulákám na celé auto, ale co na tom, díky opravené klimatizaci mám zavřená okýnka a nikoho nekopohorším. Hlídám abych nejela moc rychle ani pomalu, protože se samozřejmě kochám. Kopce už se zelenají a na mě padá zvláštní melancholie. Moc touhle cestou nejezdím, vždycky tu na mě padne. Loni na jaře jsme tudy s Jirkou jezdili na výlety a mě se to vždycky vybaví. Na Dolský mlýn, do Hřenska na lodičky….jako by to bylo včera a přitom je to tak dávno. Včera jako teď…

Pstruha nemají, koupím předraženého lososa a pro pstruha musím do Lidlu, kde neberou moje stravenky a tak tam teď chodím málo. Lososa tu mají v akci. No to je zase den. Koupím si teda taky pár posledních prasáren, protože od zítra budu přece jíst už jen zeleninu a maso a tak je potřeba si dát poslední čokoládu. Navíc mě čeká dlouhá odpolední v práci a co budu jíst na nervy až nebudu jíst cukroví, to mi teda není úplně jasný.

Janina má narozeniny. Zřejmě bude melancholický týden nebo co. Vzpomínáme na doby dávno minulé, jak jsme spolu bydlely a jak by nás fakt nikdy nenapadlo jak budeme za 10 let žít. V dobách jednoho večírku za druhým, koncertů, turné a bohémského života v Praze bychom se fakt vysmály, že v ní jednou ani jedna z nás žít nebude a teprve tak budeme doopravdy šťastné. Přijde mi, že jsme se obě našly až po třicítce, že jsme obě tak nějak konečně našly samy sebe. Taky ale vím, že bez všech těch šíleností, které jsme společně prožily bychom to nedokázaly.

Je středa, já mám jediné volno v týdnu a místo abych jela za Jirkou, kterému to slibuju už bůhví jak dlouho, jdu do druhé práce. Protože jsem nějak nezvládla ten „no spend year“ a utrácím jak šílená. Tak chodím teda ještě na brigádu. Je pravda, že si tam hlavně chodím odpočinout od mojí normální práce, ale i tak bych možná mohla občas jít radši s někým na procházku do přírody, než pořád jen pracovat. Tak třeba příští týden.

Po práci, sedím na zahrádce před oblíbeným barem, s oblíbenou partou místních podivínů a na otázku jak se mám, odpovídám, že skvěle. Protože to tak je. Následuje výslech jestli jako fakt. No jako fakt. Věčně nespokojený Tomáš, který na všem umí najít něco negativního a chorobně do všeho rýpe to těžko může pochopit. Snažím se mu vysvětlit, že jsem došla do zvláštního bodu smíření kdy jsem skutečně šťastná a mám všechno, ale kouká na mě jako na blázna. Když ho o několik hodin později nakládám do auta a vezu na Klíši, místo aby byl rád, pindá, že mi v autě smrdí benzín. Nijak mě to nepřekvapí, možná právě pro ty jeho blbý kecy ho mám ráda. Připomíná mi Adama. Konečně mi přestal chybět. Definitivně.

Je asi pátek, sedím na svém novém gauči a mám volno. Tedy do čtyř, pak jdu zase na brigádu. A pak jsem slíbila Martinovi, že se ukážu v baru a že nepojedu autem a dám si pivo. Zítra mám ranní, myslím, že jako u mě obvykle, zůstane jen u slibu. Navíc teda od zítra už opravdu držím tu dietu, na kterou mám nakoupenou celou lednici zdravých potravin. Tak se asi nehodí se předtím opít. Jedno pivo bych si, ale dát mohla a jít pěšky, by mi taky neuškodilo. Zase tak daleko to není. MHD se pořád bojím, nejela jsem trolejbusem co vypukl koronavirus, vybudovala jsem si nějakou zvláštní fóbii a nemůžu se jí zbavit. Ještě si to rozmyslím, když dodržím slib dnešního piva, tak bych si možná teda mohla i příští týden najít čas na Jirku, že bych jako konečně začala plnit co kde slíbím. Jen jestli bych pak už nebyla až moc dospělá.

Příští týden už je zase konec měsíce. Neběží ten čas teď nějak rychleji?

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..