Život

Nový rok

Nám katolíkům právě začal. Je tu první adventní neděle a s ní nový liturgický rok. A protože se tím pádem blíží i nový kalendářní rok, je nejvyšší čas začít přemýšlet o předsevzetích a plánech pro rok 2020.

Rok 2019, který pomalu, ale jistě, odchází. Byl pro mě plný změn. A to pořádných. Mám novou práci, nový domov, zařadila jsem se mezi třicátníky a stala se řidičem. Na jeden rok myslím novinek až až. Rok následující, bych tedy ráda věnovala změnám vnitřním. Změnám, které začaly už před dvěma lety a na kterých díky a za pomoci mých nejdražších a nejbližších pořád tak nějak pracuju (pracujeme).

To největší co bych ráda v příštím roce podnikla a o čem bude celý tenhle článek je boj s konzumním a materialistickým způsobem života.
Vyrostla jsem v rodině, kde nikde nebyla nouze o peníze. Navíc jsem jedináček, takže rozmazlenost rozhodně nepopírám. Ač se naši trochu snažily, abych věděla, že peníze nejsou samozřejmost moc se jim to nepovedlo. Hospodaření s financemi se nikdy nestalo mou silnou stránkou, spíš naopak. Utrácet a mnohdy za blbiny, mi vždycky šlo báječně. Dovedlo mě to do různých situací včetně těch kdy jsem jedla suché těstoviny, protože jsem neměla víc než 15 Kč. Teď na tom nejsem o moc líp, například dneska je 10 dní do výplaty a já mám posledních 80 Kč. Takže mám přesně na kino na které se chystám v úterý a tím jsem skončila. Víno si tam teda určitě nedám 🙂 Ne, že bych úplně zastávala názor, že život je od toho aby se žil a peníze budou a my nebudeme, spíš prostě jen neumím (ne)utrácet. Tenhle měsíc třeba vím, že jsem úplně zbytečně strašně utrácela za jídlo. Proč? Prostě tak, dělá mi to radost. Jednou za čas prostě jdu a nechám dva tisíce v Lidlu a odvleču domů nákup jak pro desetičlennou rodinu. Pak samozřejmě polovinu vyhodím, protože není šance to vše spotřebovat v jednom člověku. Jsem debil? Ano svým způsobem určitě. Dostala jsem se ovšem do bodu, kdy mě to začalo štvát.

A to nejen kvůli penězům, ale i kvůli plýtvání. Nejsme žádná Gréta, ani nikdy nebudu zerowaste, ale upřímně, žiju sama a to jak často vynáším odpadky se mi nelíbí a ne proto, že jsem líná chodit do popelnice (i když to taky trochu). A tak když jsem narazila na instagramu na informaci o „nenakupovací challange“ zaujalo mě to. Před pár lety jsem něco podobného podstoupila v postním období. Jako pokání pro postní dobu jsem si vybrala, že místo abych nejedla maso, tak nebudu nakupovat. 40 dní si nekoupím nic co není životně důležité. Takže na jídlo a případné rozbité, nebo potřebné věci, které nevlastním, to neplatilo. Za celých 40 dní jsem si koupila jen zateplené legíny v Decathlonu, protože jsem někam jela běhat a neměla jsem žádné kalhoty na takovou teplotu jaká byla. Jinak jsem si skutečně 40 dní nic nekoupila. Žádnou blbost pro radost, žádné tričko jen tak. Prostě nic. Vždy když jsem měla nutkání to porušit, snažila jsem se najít důvod PROČ to tak NUTNĚ potřebuju. Vždy jsem po chvíli přemýšlení zjistila, že je to blbost. Že mám jen pocit, že to potřebuju, protože je to třeba v báječné slevě. Nekoupila jsem si to a můj život úplně v klidu plynul dál. Ovšem bylo to stejné jako s dietou, přesně si pamatuju jak jsem potom o Velikonocích šla a utratila asi dvojku jentak za totální kokotiny. Jen další důkaz závislosti. A to si o sobě nemyslím, že bych byla nějaký extra shopoholik. Spíš bych se charakterizovala jako kramář – sysel. Ale v závěru to asi souvisí a je to jen jiná forma shopoholismu.

Když jsem kdysi dávno žila s Adamem a měli jsme společnou domácnost, pamatuju si dodnes jak se ke mě stěhoval, měl akorát kytaru, aparát, dvě tašky oblečení a jednu krabici s pár věcmi, toustovač s Mickey Mousem a nějaké knížky. Fascinovalo mě to. Tak jako jeho fascinovalo kolik věcí mám já ve 2+1 a že on se tam sotva vejde s těmi pár věcmi. Buď je to nějaká mužská většinová vlastnost, nebo prostě takové týpky přitahuju, protože když jsem byla někdy na jaře poprvé u Jirky, pamatuju si jak mě fascinovalo jak málo má věcí. Pár triček, košile, kytara, obraz, hrnek na kafe a dvě skleničky na víno. Rozšířila jsem jeho domácnost o frenchpress a on měl najednou pocit, že toho má hrozně moc v kuchyni. Když byl nedávno u mě na návštěvě v novém bytě tak mi řekl jen „Ty máš vážně hodně věcí.“ a já si v duchu říkala „kdybys viděl kolik jsem toho už vyhodila“ a moje vnitřní já krčilo rameny a otáčelo oči v sloup a taky se trochu stydělo. Nesnášela jsem to už když mi to předhazoval Adam, předhazoval mi to potom i Jakub se kterým jsem žila po Adamovi. Vlastně mi to předhazoval každý chlap se kterým jsem kdy žila a přišel ke mě domů. Pak se ke mě stěhovala na přechodnou dobu moje kmotra a první co udělala bylo, že mi vyházela skříně a ze 4 je zredukovala na 3. Protože jinak by u mě ani nemohla bydlet. Statečně v tom pokračuju dál. Už mám skříně jenom dvě. Na Jirkův (nebo všeobecně chlapský) level se asi nikdy nedostanu, ale jedno z předsevzetí pro příští rok je, dostat se jen na jednu skříň. Pořád toho mám zbytečně moc.

Letos jsme o tom hodně mluvily s Janinou, kterou taky po letech hromadění zachvátila vlna minimalismu. Stárneme a zjišťujeme, že štěstí není v tom kolik má člověk triček tak jako jsme to měly když jsme spolu před deseti lety bydlely. Pořád milujeme sekáče, ale už si z nich nepotřebujeme odnášek čtyři tašky, stačí nám 4 kousky, někdy i jen jeden když stojí za to.

Takže co je můj plán na rok 2020? Rozhodla jsem se, že celý rok nebudu nic kupovat. Na internetu je spousta článků pod „no buy challange“ s různou délkou. Prostudovala jsem jich mnoho. Ležím v tom celý víkend co to Lucka Feriková zmínila na instagramu ve stories o Black Friday. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje a že na celém světě jsou desítky lidí, kteří řeší stejný problém jako já. Moc utrácí za blbosti a tak vlastní a hromadí majetek, sbírku blbostí, které vlastně na nic nepotřebují. Jednoho dne se potom ráno vzbudí a zjistí, že je dusí jejich vlastní byt/dům a že se do něj už skoro ani nevejdou. Nebo jako já se stěhují a stěhováci musí zavolat druhé auto aby jim mohli odvézt všechny věci. Přísahám, že jsem se v životě tak nestyděla za to kolik mám věcí jako tehdy když mi stěhovák řekl, že tohle prostě do té Avie všechno nedokážou dát a zavolal ještě obrovského tranzita.

Myslím, že první kroky k zmenšení majetku jsem už dělat začala. Například: pokud si domů donesu nový kousek oblečení – nějaký starý za něj vyřadím. Tím zůstávám na pořád stejném počtu ks. Občas se mi i stane, že za jeden kousek vyřadím kusy dva. To považuju za stav ideál, ale ne vždycky to klapne, protože teď už jsem na takovém blbém množství, které v podstatě komplet nosím a tak je čím dál těžší, něco vyřadit.

Přestože už došlo na „velkou knižní čistku“ při stěhování, chystám se ještě na jednu. Pořád mám dost knih, které nečtu, hlavně kuchařek. Není důvod je vlastnit.

To hlavní, od čeho jsem jako obvykle odběhla někam jinam, protože mě tohle téma fakt trápí a chci se z toho vypsat, je fakt, že jsem se rozhodla celý rok 2020 nenakupovat. Tedy, nenakupovat věci, které „mám pocit, že nutně potřebuju, ale ve skutečnosti mi jen zabírají doma místo, zmnožují množství viditelných věcí a nečinní mě o nic víc šťastnější“.

Taková akce samozřejmě potřebuje svoje pravidla, protože není reálné 365 dní nevkročit do obchodu. Takže tady teď pravidla stanovím, abych je měla pěkně na jednom místě, mohla se k nim vracet a případně informovat co jsem nezvládla, nebo co bylo nejsnazší dodržet.

  1. Zákaz se nevztahuje na věci rozbité a neopravitelné. Takže např. pokud mě opustí lednice, půjdu a koupím si novou, apod..pokud to půjde budu se, ale snažit věc spíš opravit, než vyměnit za nové.
  2. Nakupování potravin je omezeno na 2000,- měsíčně, budu vařit a na jídlo do restaurace půjdu pouze v případě, že mě někdo pozve, nebo ze závažných důvodů nebudu schopná si uvařit např. budu do dvou do rána na brigádě a ráno půjdu do práce a to dva dny po sobě). Primárně se budu snažit vyjít ze zásob, které mám doma (a že jich je).
  3. Zákaz se nevztahuje na drogerii a kosmetiku v množství běžné spotřeby, pokud mi během roku dojdou zásoby toho co mám (o čemž silně pochybuju, ale pro jistotu to sem dám), smím si koupit pouze 1 ks = žádné syslení na válku!
  4. Zákaz se nevztahuje na zážitky a sportovní aktivity – kino, divadlo, běhání, výlety…
  5. Zákaz se nevztahuje na dárky pro rodinu a přátele, ale budu se snažit nekupovat milion blbin, ale spíš jednu smysluplnou věc.
  6. Přísně se zákaz vztahuje na potřeby pro ruční práce a pokud v roce 2020, nedokážu zpracovat aspoň 50% vlny, látek a korálků, které mám doma, před Vánoci 2020 těch 50% prodám.
  7. Zákaz se samozřejmě nevztahuje na léky, doktory a věci spojené se zdravím mým, nebo kocoura.

Na závěr dodám snad už jen to, že bych se chtěla ještě navíc každý měsíc zaměřit na jednu část majetku a tu vytřídit. Tak jak to radí Marie Kondo. Snést všechny předměty tohoto druhu na hromadu a nechat si jen ty, které člověku dělají radost, nebo jsou důležité. Leden bude ve znamení třídění kuchařek. V Únoru bych ráda vytřídila papíry – všechny staré smlouvy, faktury apod. Dál uvidím co mi tu bude nejvíc překážet, myslím, že březen by se mohl nést v duchu čistky tzv. kreativní skříně kde i po vytřídění při stěhování je pořád hrozně blbostí. Atd. další měsíce budu řešit operativně, myslím, že nemá smysl si tady v prosinci plánovat, co budu uklízet za čtvrt roku.

Průběžně budu informovat jak mi to jde a nejde. Četla jsem jeden moc zajímavý blog, kde autorka také jela tuhle challenge a o každém měsíci potom zpětně referovala jak se jí to povedlo dodržet. To mi přijde super, tak snad to bude bavit a zajímat i Vás.

Co vůbec Vy a nákupy? Co Vy a hromadění věcí? A co si o tomhle nápadu myslíte? Uvítám i tipy co ještě zahrnout do výjimek, určitě mě teď nenapadlo všechno co se může přihodit a musí se řešit nákupem něčeho.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..