Běhání, Výlety, Život

Run Czech Půlmaraton Ústí nad Labem 15.9.2018

Když jsem před třemi lety poprvé běžela závod, bavilo mě to natolik, že jsem si stanovila takový malý běžecký sen ke kterému  jsem chtěla dojít. Jen jsem myslela, že to zvládnu dřív.

Což se mi, ale stává docela běžně. Vždycky mám větší očekávání než je potom výsledek, protože to (většinou) vyžaduje o dost víc úsilí než jsem schopná (nebo ochotná) vynaložit. Jsem zkrátka takový lenoch co si myslí, že mu všechno půjde samo bez boje, bez snahy, bez potu, slz a krve. Jenže (skoro vždy) potom zjistím, že bez toho bych z toho neměla vůbec žádnou radost.

Vloni jsem ale začala běhat nějak víc. Začalo to už se Stanem. A i když si o něm teď po roce od rozchodu myslím, že je trošku zoufalec, tak nebýt jeho (a pár dalších lidí co mi změnili život) nikdy bych nedošla až na start půlky v Ústí a nesplnila si sen.

Jako jednu z rad pro začínající běžce všude uvádí „zaplaťte si startovné“ tak jsem to udělala. V lednu. Na září. Abych měla dost času na přípravu. Představovala jsem si jak budu běhat poctivě podle různých běžeckých plánů a jak to v pohodě v září dám. A jestli ne a umřu, tak aspoň umřu v Ústí, protože jinde bych si to ani nepřála.

Jenže jak už to tak s mým líným zadkem bývá, bylo všechno úplně jinak. Do chvíle než jsem si pořídila běžecké kamarády. Jenže ty jsem potkala až na konci června. A to už se to nedalo zachránit. Forma žádná, příprava mizerná. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem se bála.

Odjela jsem do Ústí na celý víkend. Někdo by řekl „aklimatizovat se“ já říkám „vypnout hlavu“. Zašla jsem si v pátek večer na koncert do Hraničáře, dala si víno a cider a dávala si velký pozor abych unikla kamarádům a případnému dalšímu alkoholu. Nehodlala jsem opakovat fail z května z Run Tour a běžet s kocovinou.

Hlavu jsem sice v předvečer vypla, ale v sobotu to jelo hned od probuzení. Nervy jako před maturitou. Čím víc se blížil start, tím horší to bylo. Běžela jsem letos desítky závodů, vždycky jsem nervózní, vždycky mi tluče srdce víc než běžně a cítím jak se mi rozlévá adrenalin do žil. Tentokrát to ale bylo mnohem šílenější. Malinko jsem se rozklusala, ale moc to nešlo, třásla se mi kolena. Limit tři hodiny mi přišel jako strašně krátký, snad nikdy jsem se tak nebála, že něco nezvládnu. 

Rozhodla jsem se zkusit držet vodičů na 2h 30min. Měla jsem z internetové běžecké kalkulačky spočítáno pod jaké tempo nesmím klesnout abych to stihla v limitu. 8:00 min/km pomaleji ne. Potom už by hrozilo, že to nestihnu pod 3h.
Vodičů jsem se držela 4km, potom už jsem musela přejít do chůze. To už jsme ale byli na Střekově a to nejdůležitější – neustřelit začátek – jsem měla za sebou. První občerstvení s vodou a hurá na nábřeží a na Předmostí a do Předlic. Trasa půlmaratonu křižuje město sem a tam, pěkně rovinka a asfaltka. Běželo se mi dobře. Mám ráda tu tovární zónu v Předlicích, staré fabriky z červených cihel. Pro mě úplně kochací záležitost. Pak otočka, velmi těsně před nechvalně proslulou ulicí Na Nivách, kousek zpátky, 10 km, další občerstvení, půlka za mnou a cesta skrz chemičku. To byl ten nejvíc zážitek. Nemohla jsem moc zpomalovat, na courání a očumování nebyl čas, ale byla to paráda. Všelijak zvláštně to tam smrdělo, nádrže s nápisy jako „louh“ a „kaly“ na sobě měly nánosy vycmrndaných obsahů. Rez a trubky všude kolem. Mám ráda když se můžu podívat někam, kam se běžně nedá dostat. Dny otevřených dveří to je moje. Obzvlášť u věcí technického charakteru. Takže jsem si mohla ukroutit hlavu abych si to všechno prohlédla.

Potom už zpátky Pařížskou, kolem Domu Kultury (a Mumie) a znovu na Benešův most a na Střekov a směr Děčín kolem mého milovaného Mariánského mostu s výhledem na lom a podél Labe. Na 15 km vidím prvního člověka kolabovat. Mě je zatím ještě dobře. Beru si tabletu na křeče, protože mám strach co by mohlo přijít, přece jen mám tu druhou nejhorší fázi teprve před sebou. Posledních 6 km. 

Vracíme se stejnou cestou zpátky a já vidím kolik lidí je ještě za mnou. Docela dost a u některých si nejsem jistá, že mají šanci to stihnout. Pořád ještě zvládám běžet. Střídám pravidelně chůzi a běh v tempu 1:1 a zatím to pořád není na krev. Zase Střekov, zase nábřeží a můj kotník mi dost jasně říká, že jsem tlustá a že mám takhle na 20 km jít už s tím běháním do háje. Kulhám, ale snažím se běžet. Most, naposledy. Za chvíli už náměstí a cíl. Nemůžu, mám toho úplně plné tenisky, strašně chci sprintovat do cíle, ale nejde to. Nakonec aspoň před modrým kobercem začnu klusat a plácám si s moderátorem a jsem v cíli jen o 8 min pomalejší než byl můj vysněný čas o kterém jsem si myslela, že se k němu nemůžu ani vzdáleně přiblížit. 2:38:38 Dostávám na krk medaili, je velká a těžká a krásná. Nejkrásnější ze všech, které jsem tenhle rok dostala. Jsem hrdá a šťastná. Dokázala jsem něco co mi ještě před dvě a půl hodinami přišlo jako absolutně nereálné.

Protáhnu se, převléknu, pořád se přiblble usmívám. Mám takovou radost, že s tím úplně všechny otravuju a všem to přijde hustý a gratulují mi jak kdybych přistála jako první na Marsu a já přitom jen uběhla necelých 22 km a to ještě v čase pro opravdové běžce úplně darebném a ostudném. To ale nic neznamená, pro mě je to vítězství sama nad sebou.

Osprchuju se na koleji a potom jdu zase zpátky do města na víno a sedím sama v baru, čtu si Podzemníky a ani mě moc nebolí nohy. Když se potom vracím pěšky „domů“ začínají mě strašně bolet kyčle a jediné na co dokážu myslet je to, jak moc se těším do postele. 

Na úplný závěr bych chtěla říct, že jsem nikde nezažila tak skvělou atmosféru jako tady. Přišlo mi, že celé město bylo venku, fandilo a užívalo si závodní atmosféru. Všude kolem trati stály desítky dětí a čekaly na plácnutí. Desítky dobrovolníků na trati povzbuzovaly, pomáhaly a dodávaly energii a sílu tam kde už člověk myslel, že žádnou nemá. Jsem strašně ráda, že jsem to zažila a těším se zase za rok (už mám startovné).

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..