Běhání, Recenze, Život

NEON Run Praha 1.9.2018

Asi v půlce srpna jsem při pohledu do diáře zjistila, že na první víkend v září, nemám žádný závod. Což bylo divný a tak jsem šla do termínovky něco hledat. Padl mi do oka právě Neon Run. Bude to zábavné, barevné a je to v Praze, takže nemusím nikam daleko jezdit. Co víc si přát.

Bohužel moje nadšení skončilo hned v den závodu kdy jsem začala zkoumat jak se tam vlastně dostanu. Ač pražák celoživotní, na Hvězdě jsem nikdy nebyla. Informace na webu velmi zmatené, kde je vlastně start a zázemí mi z mapy vůbec nebylo jasné. Nicméně se všude psalo „letohrádek Hvězda“ tak jsem si řekla, že se asi startuje od něj, že to má i celkem logiku a že to určitě bude nějak značené a tak to nebude problém. Je to přece velká akce, která se nekoná poprvé. To jsem netušila jak moc jsem se spletla.

Vystoupila jsem na Petřinách z metra. Byla jsem poněkud zpruzená, vůbec se mi tam nechtělo, ale já akce, které mám zaplacené nemám ve zvyku odříkat. Obzvlášť když je to pár stanic od baráku.

Vydala jsem se tedy za davem lidí co vypadali jako běžci. Byla to nejsnazší cesta jak najít oboru, která, ač mě to překvapilo, nemá žádné značení od města. Davu jsem samozřejmě utekla, protože já a dav to nejde úplně dohromady. Vlezla jsem do úplně liduprázdné obory kde nebyla jediná cedulka, nebo šipka, že se tam cokoliv koná (???) a vydala se směr letohrádek. Tam jsem narazila na připravené světelné atrakce avšak žádné lidi u nich a rozhodně žádné startovní zázemí. Tak jsem zkoumala mapu a vidím stanoviště jedna, tak si říkám, že asi ok tam to začíná.
Tak jsem obešla půl obory a u stanoviště 1 zjistila, že tam není opět ani noha, žádný organizátor nebo pořadatel a taky žádný start. Vyšla jsem ven a vydala se podél zdi. Proti mě šli nějací lidé v NeonRun tričkách tak jsem si řekla, že teda už mám asi správný směr a za rohem ejhle, start. Úplně mimo oboru a na Vypichu. (později doma jsem cedulku start/cíl na mapě našla, ale malým písmem, úplně na okraji mapy kde byla sotva vidět).

Tak jsem si teda vyzvedla číslo a pásek na startovní číslo, který jsem vyhrála u ČEPSu a na který jsem se moc těšila. Moje už tak mizerná nálada po té hodinové procházce oborou vygradovala už do totálního vzteku a naštvání. Ale pořád jsem tomu dávala šanci, je to barevné a veselé a poběžím a ono mě to rozveselí. No měla jsem si asi radši zazpívat písničku proti trudomyslnosti než toto, ale nebudu předbíhat.

Pásek se mi povoluje, dostat na něj číslo mě málem stálo nehty a po krátkém nechápavém pozorování okolí jsem došla k názoru, že jsem stará a nemám smysl pro zábavu což mě uvrhlo trošku do deprese.

Naštěstí jsem potkala kamarádku s dětma což trošku vylepšilo moje zpruzení, ne už tak zoufalství, protože Jitce bude 50 docela brzo a barvama se taky zvesela posypala a mě to prostě pořád nepřišlo zábavný.
Já byla ochotná si jedině nechat namalovat válečný pruhy na obličej, ale fronta byla tak velká že jsem to vzdala.

Půl hodiny před startem už nás začali cpát do koridoru. Moderátor žvanil blbosti, které vůbec nebyly pravda (např. o čipech na měření na závodě, který je neměřený atd.) a ve chvíli kdy se člověk zařadil na konec koridoru neslyšel už vůbec nic ani kdyby to bylo důležité. V programu byla psaná rozcvička, zda ale nějaká proběhla ani nevím.

Po půl hodině postávání v zimě a větru jsme teda odstartovali. Všichni dohromady. Běžci, chodci, děti….všechno to vyrazilo v počtu tak 2tis lidí na úzký chodníček kolem obory. Že tam nikoho neušlapali je myslím celkem zázrak. Běžet se nedalo, předbíhat se nedalo, po 100m jsem okamžitě ve tmě zakopla o něčí kočárek, který na sobě neměl jediné světýlko nebo blikátko. Když jsem přežila tohle tak mi o 100m dál podrazil nohy pes. Pro změnu úplně neosvětlený, který táhl svojí paničku za sebou a ohrožovali tak úplně všechno a všechny. Probojovala jsem se trošku z toho úplně se plazícího davu mezi aspoň trošku běžící lidi. U první brány už první zraněná holka, co se evidentně odřela o zeď obory. No žádný div, v té tmě a tlačenici jí evidentně někdo přimáčknul když se dral kolem. Lidi jsou prostě všude sami i když je tam kolem tisíc jiných lidí. Ohledy a slovo s dovolením v Praze vymřelo už dávno. Vždycky mi to přijde smutný i když jsem si za těch skoro 30 let tady už zvykla.

V oboře tma, že není vidět na špičku nosu. Možná mohl někdo říct, že vzít si čelovky je povinné kvůli bezpečnosti. No nic. Možná máme v rukou ty svítící tyče aby jsme s nima mohli mlátit lidi kolem co se chovají jako hov…zvířátka. Zakopávám o další neosvětlený kočárek a jentaktak uniknu přaražení o psí vodítko. Jestli jsem doteď byla naštvaná a zpruzená teď už běžím jen na čirou zuřivost a můj jediný cíl je být už proboha v cíli. Takže nabírám tempo a snažím se utéct téhle partě se kterou běžím, ale je to těžší než se zdá. Ono totiž skoro nejde předbíhat, protože moc není kudy.
Světelné strakce na trati jsou hezké, hudba která u nich hraje povzbuzující, tedy aspoň něco musím pochválit. Bohužel, protože se zase neumíme chovat jako lidi tak se fotíme všude u všeho a je nám jedno že překážíme. Zastavíme klidně uprostřed cesty a tak. Takže potom co jsem porazila minimálně čtyři selfíčkáře už vážně zvažuji nějakou terapii abych lépe snášela dav.

Na třetím kilometru už vím na co si dávat pozor a tak se mi daří zdárně překonávat nástrahy. Už mě rozčiluje jen ten tatínek co má milion dobrých rad pro svého synka, kterého nutí běžet i tam kde to ale opravdu nejde, protože před námi se šnečí krokem tlupa lidí a nejde oběhnout. Potkávám je cestou do cíle ještě několikrát. „Dobré rady“ se mění v kritiku dýchání a peskování že kdyby ho poslechl. Kluka je mi líto, tátu zvažuju vzít tou svítící tyčí po hlavě a sama sobě přísahám, že jestli někdy budu matka běžkyně, tohle svému dítěti nikdy dělat nebudu.

Asi kilometr do cíle míjím pár, kluk a holka cca 20let. Holka sotva leze, kluk vedle ní lehce poklusává a peskuje jí „je vidět, že hovno děláš. Jinak bys neměla žádnej problém.“ holka odfrkává a její naštvání je skoro hmatatelný a já zase zvžuju tu ránu tyčí a pak přísahám, že radši budu navždy sama než abych měla doma toto. 

Probíhám cílem, kde je asi bambilion selfíčkářů takže se nedá ani dostat k medailím. Medaile je, ale úplně boží, s jednorožcem a je to jedinej důvod proč jsem tady. A tak si jí šťastně nechávám pověsit na krk, beru si vodu a mířím k občerstvení na konci cíle, kde to zase nefunguje jak má, je tam nehybná fronta a mě není jasný proč. Vezmu pití a jídlo a jdu do pr…pryč. Ale já holt jsem běžec a vím jak se chovat. Takže ok, vybojuju ionťák co je tak zředěnej, že by se měl Gatorade fakt stydět, obejdu celou tu frontu a sáhnu tam z druhý strany kde nikdo není pro….závin? Vážně? ptám se sama sebe a mířím do úschovny pro batoh a rychle pryč. Je mi strašná zima, jak jsem se hnala tak jsem strašně zpocená a být nemocná není něco co si teď můžu dovolit.

Do úschovny je fronta že to ani nejde popsat. Takže tam stojím na větru a vzpomínám si na jeden song

a tak tu stojím a čekám a čekám a stojím a začínám mít dost“

a přesně tak se cítím a když na mě konečně dojde řada, mám úplně tuhý nohy, protože jsem se v tom zmatku a bordelu zapomněla protáhnout a oni nemůžou najít můj batoh a zmateně tam pobíhají a místo 192 mi nesou 129 a mě už dochází slova. Venku se nacpu do mikiny, protože na šatnu už fakt nemám sílu a jdu na tramvaj, která mi z Vypichu jede rovnou před barák i když je to 50 min a je to spíš sightseeing než cokoliv a mě napadá, že jsem měla radši jet na ten běh co byl dopoledne v Ústí na Miladě, protože časově by to vyšlo tak asi na stejno.

Pouštím si Sonicy i když jsem původně chtěla něco veselýho, ale nakonec mi jejich Dirty sedí nejvíc, moje PMS kapela, kterou poslouchám jen když jsem fakt už hodně naštvaná a tohle je horší než všechny PMS světa a mě napadá, že za tohle mi ta medaile s jednorožcem teda asi nestála a jestli se mě někdy někdo zeptá na závod co bych doporučila, tak Neon Run to určitě nebude. Sorry jako…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..