Běhání, Výlety, Život

Běhej Lesy Slavkovský les 23.6.2018

Tenhle závod skýtal nejedno poprvé. Některá byla příjemná a jiná už tak ne, ale i přesto to stálo za to.

V první řadě to byl úplně nový závod seriálu Běhej Lesy. Takže jsem se těšila, že poznám další kout naší republiky. Místo kde byl start, je nedaleko od Lázní Kynžvart, kde je zámek a u něj lesní kaple. Místo o kterém jsem vždycky říkala, že jestli se budu někdy vdávat, tak tam. Je to pekelně daleko, takže jsem to poněkud přehodnotila.

Právě proto jak je to daleko, jsem poprvé využila možnost spolujízdy. Já starý asociál co pro něj není větší trest než seznamování s novými lidmi. Strašně jsem se bála. Nejsem moc člověk co by dobře zapadal do kolektivu a vesměs bývám lidem kolem sebe docela nesympatická. Navíc všichni v autě opravdoví běžci a já a můj velký plazící se zadek…no nic moc pozice, obava byla rozhodně na místě. Jenže dojet tam vlakem bylo nereálné a hnát tátu skoro 200km kvůli mému běhání se mi nechtělo, obzvlášť když hrozilo, že mě za měsíc poveze na Vysočinu. A spolubydlící mě přesvědčila, že se MUSÍM seznámit s jinými běžci, že to je důležité a že to určitě bude super.

Měla pravdu. Jako ona ostatně dost často. Lidi v pohodě, cesta bezvadná a zábavná. Nikdo neřešil časy ani výkony, všichni se chovali moc mile a kromě běhání jsme našli i spoustu jiných témat k hovoru. 

Běh už bohužel tak báječný nebyl. Místo krásné, bohužel počasí opravdu otřesné. Zima, déšť. Nevadí mi normálně ani jedno. Mokro, nebo studeno je na běh fajn, ale ne dohromady. To fakt nemám ráda. Člověk zmokne a jak je zima tak neuschne, ale je mu v těch mokrých věcech ještě větší zima. FUJ.

Navíc jsem byla čerstvě po té své žaludeční neschopence a nevěděla jsem jestli těch 12km vůbec budu schopná uběhnout, jestli prostě nebudu muset celý závod jít a to se vám v dešti už tuplem nechce.

Musím říct, že žádný závod jsem tak neprotrpěla jako tenhle. Snad ani to Ústí s kocovinou jak trám tehdy na konci května.  Už na prvním kilometru mě začalo bolet břicho a všechno ve mě žbluňkalo a kuňkalo a já na střídačku škytala a říhala. Od druhého kilometru jsem jela mantru „nebudeš zvracet, zvrací se jen na ultra“ a s tou jsem to dotáhla až do cíle. V podstatě jsem z toho závodu nic moc neměla, protože jsem většinu cesty myslela jen na to jak se nepozvracet. Možná i proto jsem zaběhla druhý nejlepší čas. Chtěla jsem to prostě mít rychle za sebou. Nechápu vůbec jak jsem to přežila.

Jako perlička tam vůbec nebyl žádný signál, takže pokud bych umírala na trati, nemohla jsem si ani zavolat pomoc. Musela bych se doplazit aspoň někam na občerstvení. Hrozná představa, snad lepší tam umřít. A že k tomu chvílemi nebylo moc daleko.

Po závodě jsem poprvé zůstávala na tombolu, která se losuje vždy po vyhlášení výsledků. A světe div se, vyhrála jsem 🙂 sice ne kolo, ale poukázky do lékárny a to já, starý hypochondr, rozhodně využiju víc.

Jo aspoň k něčemu je to moje neštěstí v lásce dobré.

Závěrem jako obvykle pár zpocených fotek. Na to jak mi bylo, vypadám na fotkách jen tlustá, ne mrtvá =D 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..