Moc toho nevim, Život

Moc toho nevim V.

ale jedno je mi jasný, že tělo si umí říct kdy má dost a když ho neposlechnete, vypne něco, co fakt potřebujete aby jste už „fakt sakra zastavili“.

Mě to moje tělo předvedlo v průběhu června.

Poprvé mě to začalo bolet v Ústí, během závodu a já hloupá to přikládala kocovině. Potom mě tak jako občas pobolívalo břicho když jsem snědla něco, co jsem asi úplně neměla. Na Brdech na závodě mě trošku bodalo ve stejných místech pod žebry, ale nijak neúnosně. Jenže pak to začalo být trošku hustší a nakonec to bylo tak hustý, že jsem si málem volala rychlou.

Měla jsem zase jeden ze svých žravých záchvatů. Tentokrát opravdu velký a výživný co se týče kombinací. Snědla jsem opravdu všechno co jsem potkala a v množství, že by to nasytilo 4 lidi na 3 dny. Páté přes deváté, sladké na slané, na to kyselé, mastné a pak znovu dokola. Zalila jsem to dvoulitrovkou koly a myslela si jak je mi dobře. V hlavě. Jenže mi nebylo dobře nikde. Ani v hlavě ani po těle. Bolest se různě stěhovala zleva doprava a zprava doleva až jsem jeden den už seděla v práci na zemi a skučela tak, že mě poslali domů, protože stát jsem prostě nedokázala. Doma jsem se schoulila do klubíčka do postele a bylo jasný, že buď usnu a přejde to, nebo mě odveze záchranka, protože mám buď slepák nebo žlučník a nebo obojí. A jestli to nepřejde, tak budu ráda když dokážu dojít ke dveřím. Nakonec se mi podařilo to z nejhoršího zaspat a druhý den jít k doktorovi, který mě „nečekaně“ poslal na pohotovost s podezřením na žlučník. Tam když mě viděli, si pan doktor rovnou brousil skalpel, protože jsem prý byla úplně jasná. Jenže sono nic neukázalo, všechno krásný a zdravý a tak mám prý asi vředy v žaludku. Poslali mě domů s léky a dietou a doporučením na gastroskopii.

Musím řict, že to je něco, co bych nepřála ani největšímu nepříteli. Moje představy o hrozném vyšetření zdaleka nedosahovali toho jak skutečně hrozné to je. Máma, která mě tam přijela vyzvednout, mě prý tak zelenou dlouho neviděla. A kdyby to aspoň bylo k něčemu. Pan doktor mi pochválil žaludek, že je krásný a zdravý a že takové žaludky prý kdyby tam chodily častěji.

Diagnóza? Psychika. Léčba? Dieta a klid.

Dostala jsem nakázáno relaxovat, takže jsem byla na neschopence, snažila se sníst víc než banán a vývar, cvičila jógu na trávení, chodila dýchat do solné jeskyně a odpočívala. Jo, mělo to něco do sebe. Opravdu jsem si odpočinula, protože jsem musela sedět doma. Srovnala si věci v hlavě. Umyla okna. Uklidila si v bytě i v hlavě. Po 14 dnech doma, jsem neschopenku ukončila s tím, že už dokážu sníst brambory aniž by za nimi následovaly křeče a že potřebuju jet na závod na Slavkovský les =D a taky jsem je potřebovala v práci připravit na fakt, že dám výpověď.

Po deseti letech ve službách jsem toho měla tak akorát a byl to právě nepravidelný rytmus směnného provozu, nepravidelné jídlo, nemožnost pravidelného pohybu a přemíra stresu co způsobilo můj kolaps. (A taky moje přejídání, ale o tom budu psát až někdy jindy.) Donutilo mě to zastavit a zamyslet se nad tím jak se ke svému tělu chovám a něco s tím udělat. Přivedlo mě to na cestu zdravějšího stravování, které by mi snad tentokrát už mohlo vydržet 🙂 a snad i ten office life by mohl pomoct, aby tahle záležitost brzo přešla a já si zase mohla dát víno….


…jeden by nevěřil, jaký gastro-orgasmus můžou být brambory s tvarohem…

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.