Běhání, Výlety

Run Tour Ústí n. Labem 26.5.2018

Rozhodla jsem se vydat taky na jiný běžecký seriál než na Běhej Lesy, abych měla srovnání a taky proto, abych zjistila jak se běhá po Ústí když mě tam na podzim (snad) čeká vysněný půlmaraton.

Pojala jsem to jako víkendový výlet a rozhodla se užít si Ústí. Což jak je vám určitě jasný obsahovalo alkohol ve větším než malém množství a to i přesto, že jsem si slíbila, že nebudu chlastat před závodem. Zajdu do muzea, do červeného kostela a potom na koncert, dám si dvojku vína a potom půjdu spát. To byl plán. Až na tu JEDNU dvojku mi to klaplo (viz příspěvek o víkendu na severu). Byly z toho dvě dvojky, pak ještě jedna decka s tonikem (tak jsem prase?) a potom jedno malý pivo, který byly ale tři. Takže jak mi bylo druhý den? Správně, špatně.

Závod startoval ve 12h takže žádný vyspávání kocoviny se nemohlo konat. Do půl dvanáctý jsem tam musela naklusat abych dostala číslo a ona ta cesta z kolejí na Střekov je nějak delší než si člověk myslí. Takže bylo potřeba vyrazit s předstihem. Navíc já v Ústí všude chodím pěšky, takže potřebuju hodně času na cestu. Už v 10h ráno bylo pekelné vedro, na travnatém plácku, zvučně zvaném náměstí se nedalo nikde schovat. Snažila jsem se vypít co nejvíc vody, ještě víc než nejvíc, protože horko a dehydratace a tak dále a já byla jak sušinka po tý propitý noci.

Trénovala jsem poctivě, ještě v pátek jsem se šla proběhnout městem, protože free den jsem v tu dobu měla jen v neděli a jinak běhala denně. Opravdu jsem byla připravená. Tak jsem to podělala chlastáním. Ještě jsme nebyli ani na prvním kilometru když mě vzala křeč do břicha v místě kde jsou játra a já musela přejít do chůze. Byla jsem na sebe fakt naštvaná, fakt hodně. Snažila jsem se běžet i přes bolest, ale nešlo to. Energie zůstala včera večer v hospodě. Těsně před půlkou se mi chtělo zvracet a já se silou vůle přesvědčila, že zvrací se přece na ultra a ne na 5km po městě a přesvědčila jsem svoje tělo, že nebude zvracet. Myslela jsem celou cestu jen na to jaká jsem kráva, že z toho nic nemám a že až já se jednou nenechám od chlapa ukecat na chlastání tak to bude konec světa. Do ucha mi něco hulákali Houpací koně, protože jsem si řekla, že přece v Ústí co bych tak asi měla mít jinýho jako soundtrack a já to ani nedokázala vnímat. Vzdát pětku se mi fakt nechtělo i když jsem k tomu neměla daleko. Na 3km přišla občerstvovací stanice, polila jsem se vodou, napila se, vzala si lahvičku a doufala, že to nějak půjde, už přece jen 2km, to nic není, dva Václaváky. Snažila jsem se sama sebe hecovat a motivovat, že v cíli určitě bude ovoce a další voda a že si potom půjdu něco hezkýho koupit. Nechala jsem se zmáčet od hasičů a pak už to nějak šlo, byla jsem mokrá, bylo mi špatně, bylo mi vedro, ale bylo mi to jedno. Pro tohle přece běháš znělo mi hlavou, a já o tom přemýšlela a je to tak, je to určitá forma snahy dokázat sama sobě co dokážu, překonání sebe sama, že něco dokážu, že i když jsem to podělala na začátku, dokážu to dotáhnout. A tak jsem vběhla na most pevně rozhodnutá, že to prostě dám a že i snad nějak se ctí aby to bylo pod 40min. A dala jsem, zpocená, uštvaná, hotová, ale šťastná, že jsem to dokázala.

Cílový čas 39:50

Mám rozhodně co zlepšovat, do září je naštěstí ještě daleko, ale jedno už vím, před tou půlkou, rozhodně nepůjdu večer do Hraničáře =D

 

PS: Kdyby měl někdo pocit, že mám nějaký podezřelý břicho, tak ne, nejsem těhotná i když jsem změnila názor na děti, jsem tlustá 😀 Taky rozhodně stále nemám figuru na kraťasy, ale řekla jsem si, že jeden závod prostě v kraťasech bude, nevím proč to padlo zrovna na Ústí, původně jsem to plánovala do Brd 🙂 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..