Život

O praxích…

Když se ve škole v říjnu hned na první přednášce začalo mluvit o praxích, vůbec jsem si to nedovedla představit. Kde na to vezmu čas, kam půjdu atd. A potom nám řekli, že si máme vybrat takovou cílovou skupinu, kterou bychom si sami nevybrali, abychom si zkusili všechno a naučili se pracovat i s lidmi, se kterými by nás to jinak nenapadlo. A tím bylo jasno, půjdu k dětem.Nejdřív jsem to říkala ze srandy, pak jsem zjistila, že všechna zařízení spolupracující se školou je něco s dětmi a nebylo úniku. Přiznávám, že mě to opravdu děsilo. Není žádné tajemství, že zrovna nemiluju děti. Po vlastních nijak extra netoužím a nemění se to ani s přibývajícím věkem. Nic mi nikde netiká, tím jsem si prošla v 25 a když se to tehdy nepovedlo (chvála Bohu) tak mě to potom nějak přešlo. Když se v mém okolí nějaké děti vyskytnou snažím se od nich být co nejdál. Přežila jsem sice vztah s pánem co měl dítě, dokonce jsem s holčičkou i přišla do kontaktu a nakonec mě víc mrzelo u rozchodu, že přijdu o ní, než že opouštím jeho. Považovala jsem to, ale za náhodu, protože to byla sladká hodná blonďatá holčička a já si v roli „tety-mámy“ přišla konečně dospělá. Navíc je to pár let zpátky a na mém vztahu k dětem to nic nezměnilo. Takže když jsem měla jít na týden dělat do dětského domova, měla jsem opravdu strach o nervy.

Nakonec to bylo přesně takové jaké bývají všechny dobré věci. Nikdy se vám tam nechce a pak se vám nechce odtamtud. Byla jsem v trošku atypickém dětském domově, tzv. rodinného typu, což určitě sehrálo svou roli, protože jsem měla na starosti jen 3 děti. Zkusila jsem si práci ‚tety‘ vychovatelky a bylo mi líto, že nakonec jen 4 dny. Bylo to samozřejmě strašně psychicky náročný, protože ty osudy těch děcek tam nejsou dvakrát růžový a každýho se to musí zákonitě dotknout. I přesto mě ta práce bavila a měla jsem pocit naplnění. Přišlo mi, že dělám něco, co dává smysl.

 

A protože jsem šla na praxe s tím, že na jejich základě se buď hecnu a tu školu dotáhnu a nebo se na ní vykašlu a půjdu studovat něco jiného, došlo mi, že určitě chci zůstat v sociálním sektoru, ale že chci dělat i něco kolem pedagogiky a vychovatelství a profilovat se víc k dětem. Všechno se mi to totiž spojilo a došlo mi, že ten zvláštní zážitek, vidění nebo jak to nazvat, které jsem měla na podzim v Taize, odpovídá tomuhle a ne tomu, že budu máma. To poslání je prostě jinde. Snad to do třetice s tou školou dobře dopadne.

 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..