Moc toho nevim, Víra, Život

Moc toho nevim IV.

ale jedno je mi jasný, že to správný člověk prostě pozná. Občas prostě vůbec nepotřebuješ přemýšlet o tom proč něco chceš, jen víš, že tohle je ono a když se nenecháš odradit okolím, který to nechápe a kterýmu to prostě nedokážeš vysvětlit, tak na konci to všichni pochopí sami.

Zažila jsem tuhle věc dvakrát v životě.

Poprvé když jsem pochopila, že dodělávat střední v Pardubicích je nereálný a že potřebuju dálkovou střední v Praze. Pamatuju si jak jsem tam byla na dni otevřených dveří a byla nadšená, pořád jsem o tom mluvila, že tuhle školu chci dělat a že to je určitě cesta. A nikdo mě nebral moc vážně. Bodejť by taky jo, když jsem tou dobou měla za sebou dvě nedodělaný střední školy a spoustu absolutně neúnosnejch průserů. A já se tehdy nenechala odradit a podala jsem si přihlášku tajně a domluvila si splátkový kalendář na školné, aby to bylo celé jen na mě. Věděla jsem, Bůh ví jak, že tahle škola je ta pravá. Že tam za 4 roky odmaturuju. A fakt se to stalo a občas se na ten papír chodím dívat do šuplíku abych si potvrdila, že jí fakt mám, protože mi to ještě pořád přijde neuvěřitelný.

Podruhé jsem tenhle pocit měla, když jsem po první návštěvě Taize pochopila, že se opravdu chci nechat pokřtít. Nikdo to nechápal. Jsem z absolutně nevěřící rodiny, nikdy se u nás do kostela nechodilo, ani babičky. A stejně co si pamatuju, tak od dětství mě to lákalo. Ale to si tak nějak nikdo nepamatoval a všichni to brali jako nějakou pózu, nebo snahu být zajímavá. Případně, že jsem ovlivněná kamarádkou (dneska už kmotrou). Ta cesta byla dlouhá, od chvíle kdy jsem v 16 uvěřila až k tomu, že jsem se v 26 konečně začala na křest připravovat. Loni, po dvou letech chození do kurzu, k tomu došlo. Zjistila jsem, že si to moc nepamatuju, byl to tak silný a intenzivní zážitek, že jsem většinu večera byla evidentně úplně mimo, ale ten pocit kdy mě pokřtili, ten se pamatuju, ten jediný ano. Nejde to myslím nijak interpretovat, ani po tom roce, a nevěřící by tomu stejně těžko věřil. Ale tehdy jsem věděla, že jsem udělala to nejlepší co jsem mohla, že to je něco, co dalo mému životu smysl a pomohlo mi to, se vyrovnat, se spoustou traumat a problémů.

O obojím píšu zpětně, protože když jsem o jednom či druhém mluvila, nikdo to nebral vážně. A tak jsem o tom ani nepsala. Teď to zmiňuju, jen proto, že mám ten pocit znovu.

Ten pocit, že přesně vím co chci, kterou cestou se mám dát, i když bude trnitá, nebude to snadný, nebude to hned a určitě to bude i bolet. A zase mě nikdo nebere vážně. Všichni si klepou na čelo, že jsem se zbláznila. A jen tyhle výkřiky okolí mě nutí o tom přemýšlet, protože já po dlouhé době o něčem nepochybuju. Což je u mě opravdu vzácný.

Takže když jsem ve středu ležela na zádech v trávě, sluníčko svítilo, já se dívala na dokonale modrý nebe a měla čas o tom víc přemýšlet, došlo mi, že je to stejný jako se školou, jako se křtem. Že mám přesně ty stejný pocity, že jsem zase poprvé v Taize, buší mi srdce jako o závod, potom co se na chvíli zastavilo při písni Nothing can ever come. Že jsem zase na dni otevřených dveří a jasně vidím, že tady to půjde. Po noze mi lezl mravenec, řeka poklidně tekla někam na Hamburk, svět si tiše žil svým životem a já věděla, že pokud chci s tím svým něco udělat, tak tohle je ta příležitost a že jinou, jinou už nedostanu.

Kéž bych všechno v životě věděla takhle jistě.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.