Recenze, Život

Jak jsem se vydala na lov (manžela)

Nijak se netajím tím, že jsem single a že cítím, že mi s blížící se třicítkou teče do bot co se týče hledání pana Božského. Tak jsem se tentokrát rozhodla s tím něco radikálně udělat. Jít tomu naproti. 

Říká se sice „sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě“, ale v dnešní době je to spíš „sedávej panenko v koutě, nenajdou tě“.  A tak jsem se přihlásila na speed-dating, protože internetovou seznamku i Tinder už jsem zkusila a ani jedno zrovna dvakrát nefungovalo. Seznamování v barech a na koncertech vede většinou jen jedním směrem a do vztahu to nebývá. Tak proč nezkusit tohle. Kamarádka na podobné akci byla a říkala, že to byla sranda.

Byla to zároveň trošku náhoda, i když jsem o tom, že půjdu na rychlorande uvažovala už dřív, ale chyběla mi odvaha, nebo mi přišlo, že nejsem tak zoufalá abych podnikala takové věci. Měla jsem totiž poměrně hodně předsudků ohledně toho, jací lidé na takové akce chodí. S ohledem na moje zkušenosti se seznamkami, inzeráty a dalšími způsoby seznamování to bylo poměrně pochopitelné. Vesměs je to totiž sbírka výrazně větších zoufalců než jsem já. Musím, ale říct, že rychlorande mě příjemně překvapilo a zoufalce obsahovalo, jen částečně.

Využila jsem služeb agentury Meet me in Prague jejichž reklama na mě vyskočila na Facebooku. Zaujalo mě, že akci pořádají v Cafe v lese. Které mám jednak kousek od baráku a jednak ho považuji za podnik kam chodí zajímavý lidé. Normální lidé. Takoví s jakými bych si dovedla představit jít na rande. A tak jsem se přihlásila a rovnou zaplatila, abych si to nemohla rozmyslet. Což bylo rozumné, protože hned druhý den jsem si říkala, že proboha do čeho jsem se to pustila.

Pokud formát speed-datingu neznáte, ve stručnosti vysvětlím, do čeho, že jsem se to pustila. V kavárně se sejde předem daný počet pánů a dam. V přiměřeném věkovém rozmezí. V mém případě nás mělo být 7. Dámy 24-34 a pánové 27-37. Nakonec nás bylo 6, protože dva účastníci nedorazili. Věk odhaduji tak vesměs u všech 27-35. Každý dostane číslo a je usazen ke stolečku, pánové se potom střídají u slečen. Vždy po určitém počtu minut, zde 7, zazvoní zvoneček a pánové se posunou o stolek dál. Nakonec zaškrtnete v tabulce s kým byste uvítali další setkání. Papíry odevzdáte a většinou do 24h  dostanete mailem kontakt na pány, kteří zaškrtli vás. Přirozeně i o ni dostanou kontakt na vás. Potom už je to jen otázka vzájemné domluvy, jak to bude pokračovat.

 

Moje nervy vygradovaly v den D, ale protože poslední dobou nějak podezřele stoupla moje statečnost co se týče mužů, tak jsem tam nakonec došla.

První dojem? Jak postupně přicházeli ostatní účastníci, klesala moje odvaha a stoupala moje potřeba zdrhnout. Ale co, mluvit s šesti chlapama po sedmi minutách, přece nemůže být tak těžké.

Realita je, ale trošku jiná. Je to těžší než si člověk myslí. Někdy je 7 minut strašně málo. Sotva si člověk stihne říct nějaké základní údaje. Někdy je 7 minut úplně nekonečných a už se jen modlíte aby ten zvoneček zazněl a vám u stolečku přistál další pán.

Závěrem, ale musím říct, že to byla skvělá zkušenost. Možná si to dokonce někdy zopakuju. Pana Božského jsem tu nepotkala, ale zjistila jsem několik zásadních věcí, nejen o mužích do 37, ale také o sobě. Velmi snadno totiž soudím podle vzhledu. Přitom některým stačilo 7 minut aby mě přesvědčili, že i když nejsou tak úplně můj typ, že na rande bych s nimi šla. Zároveň jsem zjistila, že se i v téhle věkové kategorii dají najít normální svobodní muži, kteří nejsou sami, protože jsou mamánci, nebo nějak jinak postižení, ale protože jen prostě neměli štěstí nebo příležitost potkat tu pravou.

Takže naděje na žili šťastně až do smrti pořád je…

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..