Víra, Život

Postní zamyšlení

Pro hodně lidí bude středa, svátek sv. Valentýna, svátek zamilovaných, pro většinu to bude jen další běžná středa, ale pro nás praktikující katolíky to bude významný den církevního kalendáře. Letos na 14.února připadá Popeleční středa, začátek postního období, 46 dní do Velikonoc, nejdůležitějšího svátku katolické církve. 

Pro mě to bude letos první postní období, které budu, nebo bych měla prožívat naplno. Budu mít první výročí křtu a tak bych to ráda vzala nějak zodpovědně. Obzvlášť po nedělním kázání otce Tomáše, které mě rozplakalo, protože jsem si uvědomila jak mizerný katolík jsem. Kladl nám na srdce ať využijeme postní dobu k zamyšlení nad tím jak žijeme svůj život ve víře, jak následujeme Krista.

„Představte si, že jste jediný věřící ve svém okolí a jediné Evangelium pro okolí jste vy sami. Jak díky vám vnímají Boha? Jaký obraz utváříte o Bohu a životu víry?“

A mě došlo, že já moc dobrý asi ne a že bych tohle období, které má věřící strávit ve zbožných myšlenkách, období kdy se má intenzivněji věnovat svému vztahu s Kristem, období vnitřní obnovy měla opravdu strávit v postu a modlitbách. Jsou to dvě věci, které mi dělají největší problém, tak proč si je nedat jako předsevzetí. 40 dní je dost na to aby se z nich stal zvyk. 40 dní práce je dost aby se něco zlepšilo, nebo opravilo. A to i ve vztahu. Pokud se totiž vztah s Bohem dá přirovnat k partnerskému vztahu (a to rozhodně dá) tak máme vztah na dálku a vídáme se jednou týdně v neděli. Což není nic moc, nedává to prostor k prohloubení vztahu. Všichni víme, že vztahy na dálku jsou na nic a nejvíc toho druhého poznáte, když s ním sdílíte společnou domácnost.

Je čas se sestěhovat.

Moc hezky mi to vysvětloval jednou otec Jan při duchovním rozhovoru, když jsem řešila svůj problém s neschopností se pravidelně doma modlit.

„Je to jako když s někým žiješ, ráno se pozdravíte než jdete do práce, někdy si i stihnete dát snídani, během dne si pošlete pár smsek, večer se sejdete doma, popovídáte si jaký jste měli den, před spaním si dáte pusu na dobrou noc a jdete spát.“

Ve vztahu mi to přijde normální a běžné, fyzická přítomnost druhého člověka tyhle samozřejmosti připomene. S Bohem je to horší. I když s námi pořád je, nevidíme ho a tak je někdy těžké si na něj vzpomenout jen tak. Když nic nepotřebujeme. V uspěchané době zapomínáme na duchovní věci. Na večerní poděkování za to, že můžeme ležet pod teplou peřinou a mít v břiše večeři. Ráno pozdravit s díky za to, že jsme se probudili. Jsou to maličkosti, které považujeme za samozřejmé, jenže je to obrovské privilegium, které se všem nedostává a měli bychom si to víc uvědomovat. A měli bychom za to výt vděční a děkovat. Všeobecně bychom měli víc děkovat. Ne jen prosit.

A to je moje předsevzetí pro postní dobu, naučit se víc děkovat. Být vděčná i za drobnosti a všední samozřejmosti. Za malé radosti života. Dýchám, chodím, mám práci, domov, rodinu, plnou ledničku. To je přece všechno důvod k radosti a vděčnosti.

Když se člověk přestane soustředit jen na to co nemá (a chce), ale zamyslí se nad tím co už má (a nemusel by mít), zjistí, že má víc důvodů k radosti a k úsměvu než by mu přineslo kdyby měl to co nemá.

 

(úvodní fotka z internetu)

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..