Kultura, Výlety, Život

Čtyři dny plné kultury

Stojím v Ústí na nádraží, sněží mi na hlavu zatímco čekám na vlak a napadá mě jestli to s tou kulturou nepřeháním když jsem byla 4 dny po sobě někde venku. A pak mi dojde jak hrozně jsem šťastná a vím, že jsem konečně našla co jsem hledala. Tak si to pojďme všechno nějak shrnout, ať z těch mých zážitků a štěstí, máte také něco vy. Přece si to nebudu syslit jen sama pro sebe.

Ve čtvrtek skvělý koncert Horkýže Slíže na který jsme sice přišly se spolubydlící pozdě, ale holt jsem musela být v práci do 21h. Všechno se to tak jako vtipně sešlo, že nás to i s dvěma pivama stálo asi 30 kč =D Lístky jsem měla ještě od bývalého (dostala jsem je při rozchodu, měli jsme jít původně spolu). Na první pivo nás pozval neznámý týpek ve frontě a po druhém pivu jsme našly 60 kč ležet na zemi…tak jsme se pak opily v hospodě u baráku když nám zbyly peníze. Spontánní párty jsou zkrátka ty nejlepší.

V pátek mě moje kamarádka choreografka vytáhla do Rudolfina na Rybovu mši vánoční. Nebyla jsem na vážné hudbě docela dlouho, přestože ji mám ráda. I  když se přiznám, že doma ji moc neposlouchám. Konečně jsem tuhle úplně největší vánoční klasiku slyšela naživo. Bylo to krásné. Vážná hudba mě asi nikdy nepřestane fascinovat. Jak se tolik lidí podle, pro mě, absolutně nepochopitelného množství not, dokáže sladit, že to zní tak krásně. Fascinující. Nemluvě tedy o tom, že to někdo dokáže napsat, vymyslet že takhle by to znělo dobře. Trošku magie pro mě.
Potom následovala už ne tak vážná párty. Z jednoho piva jsem přišla domů v sedm ráno. Kdo si myslí, že filharmonici jsou nudní nebo vážní ten se sakra plete. Mám obavu, že pijí možná ještě víc než rockový muzikanti. Zavřít „nonstop“ se mi teda musím říct dlouho nepodařilo. Ach ta moje slabost pro dechaře 🙂 

V sobotu jsem s těžkou kocovinou a naraženými žebry (ne, nevím kde jsem k tomu mezi těmi čtyřmi hospodami v pátek v noci přišla) vyrazila na koncert Ondry Škocha, na který jsem nedávno zvala. Moc jsem se těšila. Dlouho jsem kluky neviděla, protože na Chinaski, kde donedávna oba Škochovic bratři působili, už léta nechodím. Po všech těch společných letech a zážitcích, jsem si nechtěla kazit ty dobré vzpomínky. Hlavně od doby co už není Pavel, přátelství i přes snahu ochladla a naše cesty se rozdělily. Asi to tak mělo být, ale teď po událostech nedávno minulých jsem cítila silnou potřebu kluky podpořit. Tedy, podpořit je osobně, mimo Chinaski, protože to jak se před koncem roku Chinaski „rozešli“ mě nepřestává šokovat a jsem z toho pořád trochu smutná a zhnusená. Jasně, kapely se rozchází a mění složení, ale to jak k tomu došlo…bez komentáře. Nebudu se kvůli tomu rozčilovat. Velký špatný prostě.
Ondrův sólový projekt znám už od první desky, teď už má desky tři, takže tedy spoustu let. Proto jsem byla zvědavá na nové věci, jak se to posunulo a změnilo. Básně Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud jsou samy o sobě krásné, natož doplněné kvalitní hudbou. A to v případě bratrů Škochů rozhodně je. Oba jsou neskutečně talentovaní a šikovní. Těšila jsem se i na dětské skladby, které teď připravili pro projekt „Pospolu u stolu“, který je vlastně edukační pomůcka do škol za lepší stravování dětí. Písničky jsou o jídle a jsou moc povedené. Zamilovaný duet Vajíčko mě úplně dojal. O tom jak jsou žloutek a bílek nerozlučná dvojka. Ondra na desku přizval spoustu hostů a tak dorazil zpěvák ze 100 Zvířat, dvě zpěvačky jejichž jména mi vypadla (ostuda), sbor z Vršovického kostela a i ex spoluhráč z Chinaski, Petr Kužvart. Bylo milé a příjemné kluky zase vidět, nejen Škochy, i Kužiho. Těším se na další koncerty. Myslím, že na ně teď budou mít víc času a tak bude zase příležitost. Třeba i ta stará přátelství zase obživnou, když pánbůh dá.

V neděli jsem vyrazila na sever. Nějak mi to Ústí přirostlo k srdci. Holt, v Helsinkách nemůžu být každý víkend a tady se cítím stejně. Navíc se tam, překvapivě, děje spousta zajímavých akcí. Jako třeba promítání filmu „Pojar dětem“ což je kompilace 5 filmů Břetislava Pojara, kde pouze jeden je u nás známý z cyklu Autopohádky. Zbylé čtyři u nás nikdy nebyly vysílány a tak to byla jedinečná příležitost je vidět.
Pozor SPOILER, aneb následuje vyprávění o čem jsou jednotlivé filmy….

První „Psí historie“ o chlapečkovi, který díky psovi svého souseda získá přátelství kluků ve škole byl asi nejvíc dětský. Včetně ztvárnění. Vypíchla bych, ale jak skvěle byl namluvený Bárou Hrzánovou.
„Hiroshi“, příběh podle japonské předlohy Yo Seta o městském chlapci co najde lásku k přírodě díky starému malíři u kterého tráví několik měsíců a zažije s ním příjemná i nepříjemná dobrodružství.
„Narcoblues“, film pro kanadskou produkci jako výchovný spot o tom jak jsou drogy špatné a jak je snadné jim podlehnout. Byl trošku úsměvný, ale chápu, že je to pro děti. Protože realita, nebývá bohužel vždy tak pozitivní.
„O princezně, která se nesmála“ je pohádka z cyklu „Autopohádky“ na kterém se autorsky a hudebně podílela skupina Chinaski. Až tady jsem si uvědomila, že jsem viděla Autopohádky jako divadlo, znám je z desky, ale nikdy jsem nebyla na filmu. Zpracování se mi líbí, ale mám příliš zafixované hlasy z desky a tak mi Pavel Liška jako Vendelín, prostě moc neseděl.
Jako absolutně fenomenální ovšem shledávám film „Vánoční balada“, který už tedy bohužel Břetislav Pojar nestihl dodělat a tak ji na jeho scénář zpracoval Michal Žabka. Hudba J. P. Muchowa absolutně dokonalá. Příběh odehrávající se v post-apokalyptickém světě plném ničících robotů a malý chlapec, který všechno změní. Protože Vánoce. Vůbec to nebylo pro děti, ale nadchlo mě to strašně moc. Ztvárnění mi hodně připomnělo filmy Tima Burtona. Všechny filmečky byly skvělé, ale i kdyby ne, jen kvůli tomuhle by stálo za to jet 100 km, protože to opravdu bylo po všech směrech perfektní a dohromady to fungovalo jak mělo. Hudba, zpracování, atmosféra. Škoda, že takové věci nevídáme častěji třeba na obrazovkách našich televizí.

Když už jsem měla cestu do Ústí, rovnou jsem při té příležitosti splnila slib, že přijdu určitě někdy na bohoslužbu pro děti, která je od 10:30 v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Ta je tím, že je pro děti trochu netradiční. Živá kapela, sbor, žádné depresivní varhany. Byla to zajímavá změna. Zpívaly se chvály s kytarou a houslemi, místo kázání bylo divadélko od dětí pro děti. Mělo to moc hezkou atmosféru, takovou jakou bych si přála potkávat v kostele častěji. Přátelskou a milou. Určitě mě v Ústecké farnosti neviděli naposledy.
Jako bonus jsem v nákupním centru hned vedle kostela pořídila prakticky všechny vánoční dárky v absolutním klidu, jaký bych v Praze nezažila ani v půlce srpna.

Tím jsem zvládla v jeden den chrám boží, chrám konzumu i chrám kultury. Báječné završení tohohle kulturního maratonu. Akorát jsem si večer doma říkala, že teď bych potřebovala ten volný víkend abych se trochu zregenerovala a byla svěží do práce 🙂

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..