Moc toho nevim

Moc toho nevim I.

Sedím ve svý milovaný retro kuchyni, piju už druhý kafe a přemýšlím, jestli mít otevřenou lahev bílého před čtvrtou hodinou odpolední už je alkoholismus nebo ještě ne.
Peču sušenky, zdravé sušenky. Z ovesných vloček a cottage a dělám si pomazánku z jablek a mrkve. Shodila jsem už celkem 9kg a nejen, že by bylo hezký kdyby to pokračovalo, ale hlavně se to nesmí vrátit a tak se teď hlídám, protože to prý pomáhá. 
Poslouchám Charlotte Gainsboroug, kterou jsem znovu objevila díky poslednímu číslu časopisu Fullmoon. Časopisu, který jsem ještě nedávno považovala za plátek pro hudební pseudo-snoby. Pro lidi co rádi machrujou s tím jaký znají všechny kultovní nebo alternativní kapely. A teď tu sedím, a pár dní po vydání už ho mám skoro celý přečtený. Stal se ze mě hudební pseudo-snob? Nebo jsem taková byla vždycky a jen je to teď i vidět? Nesouvisí to s tím vínem před čtvrtou?
Šla jsem dneska do Tesca pro něco k obědu a neopatrně prošla uličkou s vínem, skoro všechno bílé bylo ve slevě a tak jsem místo s obědem, odešla s pěti lahvema. Mohly by aspoň týden vydržet. Není tohle už alkoholismus?
Škrábu tu jedinou mrkev co nezplesnivěla a mám pocit, že pořád jen kupuju a vyhazuju nějaké ovoce a zeleninu a říkám si, že vyznavači zerowaste by mě asi praštili a kde dělám chybu. Proč tu hned všechno hnije a klíčí nebo se obaluje zelenými chloupky penicilinu? Není ta moje krásná kuchyň třeba zakletá?
A tak mě napadá jestli bych ji někdy dokázala opustit. Co kdybych potkala pana Božského a on měl větší a hezčí byt, nebo byl třeba z Plzně. Dokázala bych se odstěhovat? Opustit můj milovaný byt, dobrovolně. Dokázala bych opustit Prahu? Už jsem to třikrát málem udělala. Jednou kvůli práci, jednou kvůli škole a jednou kvůli klidu. Jsem srab, že jsem to nakonec nikdy neudělala? Možná jo. Příliš zakořeněná ve vlastním pohodlí. Mý letitý zvyky se časem prohlubujou, zpívá se v jedné písni a něco na tom je.
YouTube přepíná na Amy Winehouse, moje starší nevlastní dvojče a já přemýšlím jak tenhle typ článků nazvu. Tyhle kvázi-sloupky. O všem a o ničem. Jen tak. Protože to tady potřebuje oživit. A já potřebuju – čti chci víc psát.
Jenže všechno zní tak nějak divně a já nejsem žádná Carrie Bradshaw i když bot máme asi tak stejně. Jestli se jednou, přece jen budu stěhovat k nějakému Božskému, tak nevím co řekne na mých 40 párů ve vitríně. A tak hledám nějaký prudce trefný a inteligentní název, který by se ke mě hodil, něco s ořechy, lesem, nebo místem kde žiju. Jenže láhev vína už skoro zmizela a můj mozek vykazuje čím dál nižší aktivitu, když najednou dostanu odpověď od náhodného mixu z YouTube. Tak díky, tohle by mě samotnou nenapadlo a přitom to sedí jako nic…to jsem totiž přesně celá já. Moc toho nevim.

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..