Život

Listopad

Utekl jako voda. Až mě to samotnou překvapilo jak rychle tenhle měsíc zmizel do nenávratna. Snad tím, že jsem zase začala chodit do práce? Možná. Uteklo to tak rychle, že jsem si skoro ani nevšimla a už je prosinec. Někdy si ten čas dělá úplně co chce.

Listopad jsem začala kulturně. Výletem do Drážďan na Kafka Band. Komiksovou kapelu Járy Rudiše a Jaromíra 99.
Už projekt J99&The Bombers mě bavil. Tohle je o hodně víc profi a je to absolutní bomba (ne že by Bombers nebyly, poslouchám je dodnes).

V podání Járy Rudiše je i ta hnusná němčina sexy a Jaromír 99 je prostě Jaromír. Na vždy bude moje platonická láska. A pak je tu samozřejmě geniální propojení hudby a komiksů. Mám ráda Jaromírův styl, jeho provedení svatební košile, mě na vždy zasáhlo. Miluju jeho práce a mrzí mně, že jsem nestihla letos výstavu v Českém centru v Berlíně.

Na živo to všechno moc dobře funguje. Rudiš čte německy, Jaromír zpívá česky, kapela složená ze samých skvělých muzikantů hraje a do toho se na plátně odvíjí příběh…takhle si přesně představuji když se řekne multimediální umění. Super. Super. Super. Jsem strašně ráda že jsem nakonec jela i když to byla taková hurá akce, protože jsem na to skoro zapomněla. Ale stálo to za to. A ještě jsem si dala kebab na Prager Strasse a to chceš 🙂
Tady malá ukázka o co jde pro ty kdo neznají…určitě doporučuji. Půjdu moc ráda ještě jednou, nebo dvakrát…třikrát…
6.listopadu jsem konečně po delší pauze nastoupila do práce. Pauzu jsem upřímně řečeno opravdu potřebovala. Dokonce mi to tak prospělo, že jsem se do nové práce i těšila. I když je to trošku zvrácené (holt já jsem trošku zvrácená) tak jsem vždycky chtěla pracovat v supermarketu, takže to, že mě vzali do jednoho nejmenovaného discontu na zástupce vedoucího mě opravdu těšilo. Navíc, konečně také nějaká vyšší pozice. Asi ta maturita, bude přece jenom k něčemu.

Na školení mi přišlo, že je toho takový kotel, že se to nikdy nemůžu naučit. Potom jsem se dozvěděla, že prvních 14 dní budu dojíždět na školící pobočku za Prahu, kde mě naučí vše co potřebuji vědět. Byla to pro mě hodina a čtvrt cesty, na ranní se jezdí na pátou ráno. Moje „nadšení“ neznalo mezí. Jestli něco nejsem, tak ranní ptáče. Teď zpětně musím říct, že to bylo těch nejlepších 14 dní v téhle firmě, které jsem zažila a kdyby to takhle fungovalo všude, tak bych rozhodně nepodala výpověď.

Takže jsem si užila 5 cest na ranní a 2 odpolední. 14 cest vlakem. Yuhů! (Budu muset zvážit zda si příští práci nenajdu někde, kam budu muset dojíždět.) Potom jsem si dokonale odpočinula o víkendu na severu (o tom samostatný post, je to na víc písmenek, komiksy, hudba…úplná bomba. Co víc si přát.) a nastoupila na svoji pobočku. A hned po první směně měla chuť skočit z okna. Nejen proto, že jsem původně chtěla mít volno i v neděli a nikoho to nezajímalo a neobtěžoval se mě zeptat jestli se mi to hodí. Nejen proto, že se mnou jednali jako s blbcem a nejen proto, že jsem okamžitě pochopila, že tady se maká furt a nikoho nezajímá jestli můžete nebo nemůžete, protože nejsou lidi…mělo to ještě  asi milion dalších důvodů, včetně toho, že mi řekli, že půjdu na chvíli na kasu a seděla jsem tam dvě hodiny a vymrzla tam tak, že jsem skončila s chřipkou na neschopence čemuž se všichni hrozně divili a ještě se tvářili pohoršeně jako kdybych si tu rýmu asi pořídila schválně. Koho asi tak baví ležet doma a potit se? Představuju si jak u nás v baráku olizuju zábradlí abych dostala chřipku a nemusela do práce. Ha ha ha.
A tak jsem 30. s ukončením neschopenky rovnou donesla i výpověď a děkovala Bohu za vynález zkušební doby.

Práce je to tvrdá, těžká a fyzicky i psychicky náročná. Proto je opravdu potřeba mít dobrý kolektiv. Ten na školící pobočce byl a i přes to hrozné vstávání ve 3h ráno jsem se tam do práce těšila a jezdila jsem tam vlastně ráda. (Jasně, ne všichni byli fajn, ale 90% osazenstva.) A v takovém kolektivu, bych nad jednou nebo dvěma <I> mávla rukou, myslela si svoje a dělala si svoji práci. Nikde to nikdy není tak, že jsou všichni báječní, skvělí, hebcí, snědí, žádoucí…ale když je to obráceně tak to je potom nejlepší taktika útěk. Stačí totiž úplně, že se musíte usmívat na ty protivné zákazníky, kterých není málo.
Vlastně mě to mrzí. Když tedy vynechám fakt, že jsem zjistila, že se za tu práci stydím, protože dělat v discontu není něco čím by se člověk chtěl vytahovat (ano jsem nafrněná), tak jsem se těšila, že to bude dobrá praxe na vedoucí pozici do budoucna a bude to dobře vypadat v životopise.
Tak snad jinde. Teď zase kolotoč pohovorů. Jak já to nemám ráda.
Aby toho utrpení v listopadu nebylo málo, tak nejen, že jsem byla po asi sto letech nemocná, to by nebylo tak strašné, kdybych k tomu neměla obroušené tři zuby na nasazení můstku. Takže poslední  týden jsem strávila pod koktejlem léků co se rozhodně nesmí užívat dohromady. Jedno pozitivní zjištění z toho vyplynulo:  Ibalginem se zjevně nedá zabít a to ani v kombinaci s Coldrexem. Jinak už bych tu určitě neseděla.
Musím říct, že tolik Lipánka a dětských výživ jsem snad nikdy nesnědla. Jenže nešlo jinak. Byly chvíle, kdy jsem myslela, že už brzo vyskočím z okna. Zavřeného.
Teď mám ovšem v puse zubů jako krokodýl. Pocitově jsem zestárla o 20 let, holt umělý zuby jsou umělý zuby. A že by to přestalo bolet, se zatím taky říct nedá. Uf. Snad už to bude jen lepší. Zatím se snažím naučit kousat a nešišlat.
Závěrem dvě tématické hitovky. Když už jsem se jednou přiznala, že tuhle zvrácenou kapelu občas poslouchám, tak nemám co skrývat. (Bože ještě teď se stydím, že jsem to řekla nahlas, toho vína jsem ten večer asi vypila opravdu moc.)
A druhá, ne o moc méně trapná. (A já si je nemůžu dát do skleničky – naštěstí)

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..