Život

Říjen

Po září plném hledání a nacházení, byl říjen něco jako nový začátek. Staronový. Návrat ke kořenům. Když jsem se před šesti lety vracela k rodičům po čtyřech divokých letech samostatného života, byla jsem přesvědčená, že se nikdy k tomuhle stylu nevrátím. Už žádné párty, pití několik dní v kuse. Žádné pochybné vztahy s pochybnými muži. Normální obyčejný nudný život…
Tak když vynechám, že ty muže a vztahy jsem nedodržela už mnohem dřív, tak párty, pití a další radosti ze života umělců jsem velmi významně omezila.
Tak v říjnu jsem si to všechno tak nějak dospěleji resuscitovala….dospěleji, ha ha ha.

Vlastně to docela dospělé bylo. Jen jednou jsem přišla domů s pošlapanýma rukama a vedle cizího chlapa jsem se vzbudila taky jen jednou(a to jsem s ním vůbec nic neměla. Dost divný u mě.) To je myslím velmi mírné skóre, proti tomu jak jsem žila za mlada. Ale potvrdilo se mi díky tomu, že TOHLE jsem já. Trošku divná, trošku alkoholička, trošku na chlapy víc než je zdrávo a duší trošku umělkyně. Neuděláš nic.
První týden po návratu byl šílený. Doma jsem se ukázala jen jeden večer. Bylo vůbec těžké najít volné okénko v diáři abych ukončila v rámci možností slušně a dospěle poslední vztah. Že mu zlomím srdce, jsem věděla, ale kdybychom spolu zůstali, bylo by to mnohem horší. Tak jsem měla snahu to udělat rychle jako když se strhává náplast. A všichni víme, že je lež, že to potom bolí méně.

Týden první:
Konečně jsem se jednou zapojila do života v kostele a pomáhala s přípravami na slavnostní zahájení akademického roku. Bylo to moc milé a i následná bohoslužba s Orkem Váchou byla příjemná. Na oslavě jsem potom potkala kamarádku z Taize a bylo moc fajn se zase potkat. Stejně jako s lidmi z kurzu základy víry, kde jsme se připravovali na křest. Ve středu jsem se byla podívat na vernisáži, mého známého, Robina Kaloče, který je grafik a dělá nádherné snové obrazy, které mne úplně nadchly. A to já nejsem člověk co by měl rád moderní umění. Ve čtvrtek jsem konečně sebrala odvahu na promluvu se Stanem a potom to šla večer zapít do Rubínu na divadlo. Vzala jsem holky na Kauza Médea, což je úplně ideální porozchodová hra. Bylo milé se zase potkat s lidmi v Rubínu. A také bylo příjemné se tam opít. (Ano to byl ten večer s pošlapanýma rukama). Ono člověk se nerozchází denně a tak je potřeba to spláchnout….vínem…hodně vínem. V pátek jsem svoji kocovinu vzala na poslední den výstavy Igora Malijevského do Galerie Vltavín. Byla  jsem tam sice na vernisáži, ale víte jak to je. Na vernisáži si toho člověk moc neprohlédne. Musíte pohovořit s autorem, poprat se s lidmi o víno a raut a tak. Takže jsem se tam vydala podruhé, abych si v klidu prohlédla fotky. Mám Igorovi fotky ráda, jsou mi něčím blízké, asi že máme hodně podobný styl. Večer jsem ještě zašla na čtení mojí kamarádky Warany, které bylo jako obvykle skvělé. V sobotu jsem vyrazila na náplavku na festival sladkostí Dolce Vita. Zmokla jsem a nacpala se koláčky, makronkami a dortíky. Mňam.

Týden druhý:
Opět Orko Vácha a opět zapojení do křesťanského života. Po dlouhé době jsem navštívila PoVyK, což je diskuzní setkání VKH (vysokoškolské katolické hnutí), které se koná jednou za 14 dní za kostelem sv.Ignáce na Karlově náměstí v Družinské kapli. Což je nádherný barokní prostor s úplně hroznou akustikou, ale přednášky to bývají zajímavé. Opět jsem se potkala s Terkou z Taize. A bylo to navíc moc zajímavé. Otec Vácha je prostě zajímavý chlap, se zajímavými názory. V úterý jsme měli sraz KZV (kurz základů víry), protože to byly přesně 2 roky co jsme se poprvé sešli v sakristii Nejsvětšjšího Salvátora jako parta lidí toužících po křtu. A tak jsme se teď, už jako pokřtění, sešli na pivo a bylo to překvapivě fajn. Ve středu jsem měla první pohovor a vlastně mě hned vzali. Takže jsem našla práci rychleji než bych čekala. Na víkend jsem odjela s tátou na chatu. Vyšlo krásné počasí a tak jsme natírali verandu a štít, aby dřevo přes zimu netrpělo a chata konečně vypadala jako chata a ne jako zanedbané stavení.

Týden třetí:
Další pohovory, některé jsem absolvovala, některé ne. Nakonec jsem se rozhodla vzít hned tu první práci. Vždycky jsem chtěla pracovat v maloobchodě a tak, možnost stát se zástupcem vedoucí v Penny Marketu mi přišlo jako dobrý plán. Navíc nabízeli opravdu dobré peníze a obrovské množství benefitů, které rozhodně zněly lákavě. V pátek a v sobotu, jsem šla poprvé do školy. Trošku jsem se bála. Po loňské špatné zkušenosti z Katolické teologické fakulty, kdy jsem byla ve třídě jediná normálně vypadající bytost jsem tam šla trošku s hrůzou co mě čeká. Ale ukázalo se, že na Evangelickou fakultu chodí normální lidi. A nikdo neřeší jestli je někdo věřící nebo není a když ano tak jakého je vyznání. Všechny předměty týkající se náboženství jsou báječně obecné a vůbec ne zkostnatělé jako na KTF. Ach ta naše katolická církev, občas je to s ní opravdu těžké. Nicméně tím, že máme školu jen jednou měsíčně, máme spoustu úkolů na doma. Tak uvidíme jak to budu a nebudu zvládat, zatím mi to přijde zajímavé a mám chuť to studovat. To je dobré znamená.

Týden čtvrtý:

Začala jsem konečně jezdit v autoškole. Auto řídí spíš mě, ale snad se to zlepší. Nevím jaký budu řidič, ale zatím mám pocit, že hlavně strašně pomalý. Víc jak 40 ze mě nikdo nevymáčkne =D Ve čtvrtek mě spolubydlící vzala na koncert skupiny Nebe. Vůbec jsem to neznala, jsou to její kamarádi, hudebně to není šálek ani jedné z nás. Ale nadchl mě koncept koncertu. Měli postavenou mini halu ve velké hale a promítali na ni obrázky a videa planet jako kdyby člověk byl na koncertě v planetáriu. Super nápad. Určitě by se dalo vypilovat, ale bylo to milé a když hráli „Pláštěnky“ ukázalo se, že to vlastně znám, protože jsem se přistihla jak zpívám. A pak že to není můj šálek 🙂

V pátek jsem odjela na koncert do Brna a v sobotu na literární festival v Bánské Bystrici a bylo to tak zajímavé, že tomu věnuji samostatný post.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..