Život

Září

Září je takový zvláštní měsíc. Končí prázdniny a začíná školní rok, i pro nás co už nejsme školou povinní je konec dob dovolených a život se vrací do běžného pracovního a životního tempa. Začíná víc pršet a listy pomalu žloutnou. I pro mě to tak mělo letos být. Na začátku prázdnin jsem měla v plánu se na podzim vrátit do práce a vést dál svůj monotónní život…jenže jak už to tak bývá, člověk míní a pánbůh mění.

Do práce jsem se nakonec vrátila jen na chvíli. Došlo mi, že tohle už dělat nechci. Nechci se zapikat ve školním bufetu, i když jsou ty mladí kluci moc roztomilí a je s nima sranda. Jenže co chci vlastně dělat? Moje už skoro rok trvající krize, kterou jsem doufala, že vyřeším právě bufetem pořád neskončila. Od chvíle co jsem odešla z korálků, protože prostě nikdy nechoďte se svým šéfem, tak jsem nevěděla co se sebou. Můj dlouhodobý cíl v podobě maturity byl splněn a po neúspěchu s VŠ jsem vůbec nevěděla co se životem. Novou VŠ jsem sice měla jasnou, ale co/kdo bude platit složenky? To jsem fakt nevěděla. Pak jsem si vzpomněla, že moje kmotra před rokem řešila skoro totéž, tedy jakousi osobní krizi co se životem a tak jsem se rozhodla udělat to co ona. Odjet na měsíc do Taize dobrovolničit a trochu si to tam v hlavě srovnat. Tam je na takové věci čas a prostor. 

Vlastně jsem byla v úplně stejné situaci jako ona vloni. Čerstvě ve vztahu, ale totálně zmatená v profesním životě. Jenže já a moje kmotra jsme dvě tak jiné osoby, že to snad ani víc nejde. Tak mě mělo hned napadnout, že to, co byl pro ní super zážitek, pro mě tak úplně nemusí být. Na druhou stranu, když si to člověk nezkusí, nikdy nezjistí jestli by to pro něj bylo nebo ne a já o tom, že bych tam chtěla jet na delší dobu, ne jen na týden, mluvila od první návštěvy před 4 lety. A vzhledem k věkovému limitu (jako dobrovolník se smí jet pouze do 29) jsem měla taky poslední šanci, za rok už prostě budu stará.

A tak jsem za obrovské podpory mých rodičů, za kterou asi nikdy nedokážu být dost vděčná odjela. A nakonec nejen díky Taize našla mnohem víc než jsem hledala.
S Stanem jsme se poznali na seznamce na konci srpna a byla to až moc velká láska. Všechno bylo osudové a dokonalé. To vždycky smrdí. Zpětně vím, že to byla moje chyba. Tak moc jsem chtěla aby to tak bylo, že jsem se o tom vnitřně přesvědčila. Přitom jsem už na první schůzce věděla, že to nebude fungovat. Ale nevím proč, jsem měla pocit, že to přece nemůžu po první schůzce hned odsoudit. Kdo by věřil na lásku na první pohled když je mu skoro 30.
Věděla jsem, že můj odjezd bude zkouška pro náš vztah, ale on s tím byl v pohodě, jenže nemýlila jsem se. Znám se prostě už moc dlouho.
Na druhou stranu, jsem díky němu zase našla svoje staré já. Otevřela jsem spoustu zavřených dveří. Začala zase psát. Začala zase fotit. Byl tak nadšený ze všeho co jsem dělala, že jsem zase dostala chuť to dělat. Přesně tohle postrčení jsem potřebovala. Proč jsem to tak dlouho nedělala je mi záhadou. Možná jsem chtěla být normální, obyčejná a mít jednoduchý život. Nebo jsem tak dlouho hledala sama sebe někde jinde až jsem zapomněla, že tak jak jsem byla, jsem byla vlastně šťastná. Možná jsem proto jak moc alkoholu to obsahovalo hledala jak být šťastná mimo umělecký svět…kdo ví, každopádně mi po jeho boku došlo, že ta holka s foťákem co píše červenou knihovnu jsem víc já než kterákoliv jiná moje verze, kterou jsem posledních pár let prezentovala.
S tímhle dobrým pocitem a úsměvem na tváří jsem odjela. Nakonec jsem v Taize strávila jen 14 dní. Hned po prvních pár dnech jsem si uvědomila, že já nejsem typ na bytí dobrovolníkem. Ne snad proto, že bych nedokázala dělat něco dobrovolně a zadarmo, ale mám příliš ráda ve věcech jasno. V tom co mám dělat, kdy to mám dělat a jak to mám dělat. A tak to v Taize nefunguje a já bych přišla o nervy. Takže dobrovolník klidně, ale ne v Taize. Nemám problém se nechat vést Duchem svatým, ale nic se nesmí přehánět.
Takže nakonec vyhrála varianta strávit týden normálně a týden v tichu. Je to jediný způsob jak být v Taize víc než týden a nebýt dobrovolník a já věděla, že týden je málo, že přece jen potřebuju víc času na přemýšlení.

První týden byl super. Potkala jsem absolutně skvělé lidi. Super holky na pokoji, super lidi ve skupince pro sdílení. Tohle byla moje šestá návštěva Taize a rozhodně nejlepší. Takhle perfektní partu jsem tam nikdy neměla. Strašně moc mě to nabilo novou energií. Přesně to splnilo to co jsem potřebovala. Jen na to přemýšlení v tom vše nějak nebyl čas takže týden v tichu byl potom přesně tím časem, který jsem potřebovala na to abych si srovnala věci v hlavě. Jak s prací, tak se životem. Poprvé jsem během ticha, byla opravdu ticho. Chodila jsem na dlouhé túry po okolí, fotila, psala. Když má člověk jedinou povinnost a tou je příprava snídaně, tak má spoustu času na to se pošťourat sám v sobě. Číst, kreslit si a zdánlivě nedělat nic. Duševní očista tak jak má být. A není to jen otázka víry. Sice jsme každý den dostali, dva biblické texty, ale přiznám se, že jsem je málokdy otevřela. A rozhodně jsem je cíleně nemeditovala.

Bohužel/bohudík jsem během tichého týdne zjistila, že když se o lásce moc mluví tak jí to spíš škodí. Mockrát vyslovené miluji tě, ztrácí svoje kouzlo a sílu. Když po měsíci ve vztahu dostáváte křeč do žaludku z každé zprávy co přijde, je to špatně. Básně a romantika, které mi na začátku přišly roztomilé, mi najednou pily krev tak, že jsem neměla sílu mu ani říct, že přijedu domů dřív. 
Jsem prostě asi vztahově nekompatibilní 🙂
Takže vztah šel do kytek…ale já vím, že to tak bylo správně. (I když to bylo sprostě sobecký vůči němu.) Potřebovala jsem si uvědomit, že tohle nechci. Jako s tím dobrovolničením, když si to člověk nezkusí, nezjistí že to nechce. Byla jsem docela dlouho sama a od křtu měla pocit, že nutně potřebuju katolíka za životního partnera a přes to nejede vlak.

Nepotřebuju.
Mnohem víc potřebuju v životě jiné věci.
Umění. Kulturu. Hudbu. Knihy.
A všechny ty divný lidi co se kolem tohohle světa motají.
Uvědomění si tohohle všeho mě přivedlo na myšlenku, že je taky na čase dát nějaký koncept svému internetovému životu a tak zkusím udělat konečně tady na blogu pořádek a nějaký řád.
Ano, tím se snažím naznačit, že budu psát pravidelně a navíc i na nějaká konkrétní témata. Teď už jen to dodržet 😀 Na instagramu se docela snažím a koncept běh+knihy+koncerty+jídlo držím. Tak třeba to bude fungovat i tady 🙂

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..