Běhání, Život

První běh

Už asi po sto padesáté jsem znovu vyběhla…přesně na den půl roku od svého prvního závodu. Svého životního výkonu kdy jsem neumřela a uběhla 11 km. Doteď mě to fascinuje. Tlustá, prakticky bez tréninku a já to prostě dala. Sotva jsem v tréninku uběhla 5 km indiánem…no ok, uběhla jsem těch 11 km taky indiánem, ale pořád je to jednou tolik než byla moje tréninková dávka…navíc jsem 14 dní před závodem místo trénování, kopala a betonovala základy pro verandu, takže jsem byla spíš zmasakrovaná než vytrénovaná. Ale dala jsem to. A přísahala, že budu pořád běhat, protože běh je můj život. Že příští rok ten stejný závod uběhnu v mnohem lepším čase.
Hm. Vyběhla jsem od závodu přesně jednou.
Pak přišel nový vztah, nová práce, rozchod, druhý pokus na maturitu, vysoká…a najednou byla zima a mě se běhat nechtělo. Že na jaře, že času dost, že závod v létě. Pak vypsali termíny a jejda on je na konci dubna. A já sebevrah si koupila rovnou závody dva. Asi abych se motivovala.
A tak už od prosince odpočítávám v kalendáři kdy že to musím nejpozději začít abych tam neumřela. Posledních 14 dní pozoruju ručičku na teploměru a přemítám zda je -10°C blbá teplota na začátek běhání. A moc se mi nechce si přiznat, že je to úplně jedno a tak to oddaluju.
Dnes ale nastal bod zlomu. Ráno jsem si objednala čelenku od „Prostě běž“ a to nejen proto, že Eda Kužušník je prostě krásnej chlap a občas mi likuje fotky na instagramu, ale hlavně proto, že je fakt krásná a já v ní chci běžet Brdy i když v ní určitě budu vypadat jako blbec. 
 Celou cestu z práce jsem na to myslela. Jak musím domů, převléknout se a vyběhnout. Sice se mi mozek snažil podsunout, že bych měla jít na poštu, nebo na nákup, ale tentokrát jsem se nedala. Půjdu zítra.
Za zvuku praskajících švů jsem se narvala do svých zateplených běžeckých kalhot, navlékla si obráceně kompresky a s překvapením zjistila, že je dost nepohodlný mít levou ponožku na pravé noze. Celá zmatená s břichem přetékajícím přes kalhoty jsem hodila oko na teploměr a začala skládat vrstvy na vršek. Má ti být zima na začátku opakovala jsem si a snažila věřit tomu, že to co mám na sobě bude stačit. Zima mi byla už na chodbě, zjevně je to ok, nemám toho moc, chlácholila jsem se a hledala svůj běhací playlist. Neběhejte v noci se sluchátky. Zněla mi hlavou rada z internetu. To asi neklapne. Venku tma a zima, já utahaná jako kotě. No vem to čert, protáhla jsem se a vyběhla. Rychle jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla rukavice. No co, pro jednou to asi přežiju.
Přežila jsem. Bylo to tak krásné, že bych si nejradši dala pár facek, že jsem tak dlouho neběhala. Pozorovala jsem svůj tlustý stín jak se klátí po chodníku a snažila se na nic nemyslet. A nebo myslet na všechno a pustit to ven. To mám na běhu nejradši, je to jako terapie. Rovnám si u toho myšlenky.
Vždy si vzpomenu na fiktivní reklamu na Nike z filmu „Počem ženy touží“ s Melem Gibsonem, nic tak nevystihuje to jak se cítím když běžím a to proč běhám.
Pocit, že jsem blázen mě přešel rychle, téměř doslova jsem narazila na dalšího cvoka. Zima mi přestala být rychle, protože jsem přepálila začátek a hned zkraje se zpotila jako vrata od chlíva a funěla jako když jde prase z bukvic. Dýchej nosem křičela jsem sama na sebe uvnitř hlavy zatímco mi Ben Cristovao řval do ucha, že jede bomby. Hm taky jedu bomby dneska. Jen ten loket z okna mi u toho chybí. A tak jsem běžela a myslela u toho na L. a na to jak moc jsem zamilovaná i když úplně platonicky a pubertálně. A že je to asi v mém věku už trapné a že je mi to vlastně asi jedno. A že musím začít chodit na tu jógu a že bych měla zase začít psát blog, že mi to chybí a že je to pár minut denně a je to jen lenost a že se sebou teď konečně začnu něco dělat a že teď už bude všechno super. Že všechno zvládnu a budu ta silná a šťastná žena, přesně taková jaká jsem vždy chtěla být (protože jinak toho L. sotva sbalím). Že dokážu všechno. Že jsem jako Chuck Norris v sukni…Jo hormony, to je věc.
Tak jsem se většinu běhu vznášela na obláčku nadšení z toho, že běžím a že mi není zima a že bych klidně běžela už pořád. Pak mě začala pálit stehna a bolet nohy a mě ač jsem stále byla napůl na obláčku přišlo, že je čas toho nechat. Že na poprvé toho bylo dost. U domu jsem vypla aplikaci s blaženým pocitem, že jsem za 25 min musela uběhnout docela dost a že jsem úplně v pohodě a že po té půl roční pauze to s tou mojí fyzičkou není až tak špatné…no tak dva kilometry jsou hodně špatné….i když jsem je „uběhla“ bez pauzy, bez indiána…mám co dělat, za tři měsíce mě čeká 11 km v Brdech a potom za další měsíc 11 km na Karlštejně…a já mám pořád 10 kg nadváhu.
Běhu zdar!

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..