Kultura, Výlety, Život

Prague Pride 2013

Tak máme za sebou třetí ročník Prague Pride. A já se tentokrát konečně zúčastnila. První rok jsem sice chtěla jít, protože jsem chtěla podpořit LGBT lidi, vždycky mi tak nějak nevadili aniž bych cokoliv tušila, ale tehdy jsem se bála extrémistů, přece jenom ten první pochod nebyl úplně tolerován. Vloni jsem nebyla v Praze když se pochodovalo, ale letos to klaplo. A nejen na pochod, takže přináším malé ohlédnutí za letošním Pride.

PP probíhal celý týden a letos měl tolik doprovodných akcí až mě mrzí, že jsem nebyla na víc, ale popravdě se mi samotné moc nechtělo a taky jsem byla někdy trošku líná 🙂 ale i přesto jsem něco viděla.

Hned v pondělí jsem na piazzetě ND před promítáním filmu shlédla výstavu „čti kamingaut“ která přináší příběhy lidí a jejich rodin které si prošly comingoutem a jak to ovlivnilo život jejich i jejich blízkých. Jsou tam jak obyčejní lidé různých věkových skupin tak třeba i Honza Musil. Výstava tam bude až do konce srpna tak když půjdete kolem určitě zajděte, je to zajímavé.
A od půl deváté se promítal film Liberace! byla jsem na to moc zvědavá, mám ráda filmy homosexuální tématikou a zároveň mě hodně zajímají různé osudy slavných. Liberace byl v 70. letech slavný americký klavírista a gay, ale dařilo se mu to léta zapírat a to tak vehementně, že se dokonce soudil (a vyhrál) s britským tiskem když ho označili za homosexuála. Film je především o jeho vztahu se Scottem Thomasem, o hodně mladším chlapcem, který se stal později jeho řidičem při show. Osobně jsem čekala, že se dozvím víc o samotném Liberacem, bylo to na můj vkus moc upovídané a vztahové, ale i přesto zajímavé. Vydržela jsem celý film stát, což dokazuje, že to není blbost, jinak bych určitě odešla 🙂 Hodně mě překvapilo jak Michael Douglas dobře vypadá, po tom všem s tou rakovinou, všechna čest. A Matt Damon nikdy nebyl můj oblíbenec, ale hrál výborně a skvěle se mi do té role hodil. Herecky si vůbec myslím, že je film hodně zdařilý. Takže určitě doporučuji.
Měla jsem v plánu ještě další akce, ale jak už jsem psala výše, teta lenora mě zadržela doma 🙂 Takže už jsem šla až v sobotu na „pochod hrdosti“, protože jsem to chtěla zažít a navíc když jsem si konečně ujasnila jak to tedy se mnou je a smířila se s tím, tak mi to přišlo jako dobré zakončení tohohle sebeuvědomění, kterým jsem teď asi 14 dní procházela. A nebylo to úplně lehké. A to mám to nejhorší zatím stále před sebou. Doma to zatím nikdo neví.  Ale o tom třeba jindy. 
Nahodila jsem ty nejveselejší a nejduhovější šaty a doplňky co jsem našla a i když jsem byla asi jediná lesba široko-daleko v takovémhle outfitu tak mi to bylo dost jedno, jen proto, že jsem na ženský nezačnu vypadat jako traktoristka 🙂 

 Na místě jsem se hrdě chopila obrovské duhové vlajky a společně s dalšími asi deseti tisíci lidmi jsem se vydala z ulice Na Příkopech směrem na Letnou.

Vanda s vlajkou 🙂
Procházíme Revoluční ulicí.

Na Staromáku.

 Tady už se jde Pařížskou a přes Čechův most. V dálce je vidět nekončící dav.

Příchod na Letnou

 Byla jsem hodně překvapená jak mírumilovně a přátelsky ten pochod probíhal. A taky to kolik lidí tam bylo. Já jsem šla až v zadní části pochodu, alegorických vozů například jsem moc neviděla, jen pár před začátkem. Třeba přední část pochodu jsem viděla až na fotkách v novinách, ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek a příští rok chci jít určitě zase.

Šla jsem se podívat i na JarmarQ a koncerty co se konaly od 16h na Letné. Bylo tam strašně moc lidí a musím říct, že line-up mě nezaujal natolik abych se tam nějak dlouho zdržela. Dala jsem si duhovou zmrzlinu, podívala se na kousek vystoupení Jana Bendiga a šla domů odpočívat. To sluníčko mi dalo docela zabrat.

 V neděli jsem se ještě vydala do kostela sv.Martina ve zdi na nedělní bohoslužbu pro věřící homosexuály. To mě opravdu hodně zajímalo. Jelikož se od podzimu začnu připravovat na křest tak je pro mě otázka spojení víry a orientace hodně důležitá. Ze skříně jsem vytáhla něco slušňáckého a plna očekávání vyrazila.

A upřímně jsem už v půlce měla pocit, že odejdu, ale přišlo mi to nevhodné tak jsem vydržela až do konce. Evangelická bohoslužba je hodně jiná než katolická a na mě to prostě bohužel bylo moc dlouhé a moc upovídané. Nebo mi to prostě něčím nesedlo, sama nevím. Dokonce ani to o čem kazatelé mluvili mi nepřišlo nijak zajímavé nebo přínosné. Asi jsem čekala zkrátka něco úplně jiného nebo nevím, ale odcházela jsem hodně rozmrzelá a zklamaná. Pokud jsou evangelíci jediné náboženství které se staví přátelsky k homosexuálům tak se budu až do smrti zpovídat z hříchů u katolíků, protože je mi to líto, ale neměla jsem ani trochu pocit, že by byl u té bohoslužby bůh přítomen. Upřímně si myslím, že zíval stejně jako já.

Cestou domů jsem si na zlepšení nálady koupila jogurtovou zmrzlinu ve Světozoru, nebyla tam fronta tak jsem toho využila 🙂 Je to ta nejlepší jogurtová zmrzlina jakou znám. Budu tam muset zase co nevidět vyrazit. Rozhodně dřív než bude příští Pride, na který se ale moc těším (jen bohoslužbu už tentokrát vynechám) 🙂

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..