Život

O přátelství…

Dlouho jsem nic nepsala, asi proto, že se toho dělo tolik, že jsem ani nevěděla co sem dřív napsat. Nebo zda to sem vůbec psát. Přijít o kamarádku je vždycky takové zvláštní. Obzvlášť když je to hodně dobrá kamarádka a vy byste to od ní nečekali. Párkrát v životě už mě to potkalo.

Vzpomínám si, že moje první nejlepší kamarádka Tereza byla opravdu velká svině. Jenže já byla malá a naivní a pořád jsem jí věřila i když jsem věděla, že to chodí po tajnu říkat holkám co mě nesnáší. Děti prostě umí být hodně zlé. Byla to taky jediná kamarádka, které jsem se za zradu pomstila. A dnes už vím, že to bylo zbytečné. Jí to sice ublížilo, ale já z toho nakonec vyšla mnohem hůř.

Když jsem potom potkala Ivu, věřila jsem, že mám nejlepší kamarádku na celý život. Scházely jsme se dál i po základce a to co většinu kamarádství ze ZŠ ukončí(tedy přechod na střední) se nás nedotklo. Když jsem se v 18ti odstěhovala od rodičů, Iva se semnou přestala najednou bavit. Možná vím proč, ale rozhodně mi to tehdy mohla říct a ne jen přestat reagovat na smsky. Myslím, že mě to dodnes mrzí, že jsme si o tom normálně nepromluvily a skončilo to takhle z ničeho nic.

Když jsem v létě 2008 potkala Lenku nikdy by mě nenapadlo, že bude mojí nejlepší kamarádkou. Byla to fajn holka, ale mimopražská a byly jsme v kontaktu víc přes net než v reálu. Tak těžko vzniká něco hlubšího. Pak se stalo milión věcí, my se skamarádili a ani ne rok na to co jsme se poznaly už Lenka bydlela u nás v bytě a my se jí snažily pomoct aby to v té Praze neměla tak těžké, protože víme že to není žádná sranda. Tohle město má prostě moc ostré zoubky.
Stalo se toho hodně, zůstaly jsme samy v bytě, zažily jsme můj nejvážnější vztah, zažily jsme pár zásadních rozchodů, pár průserů a taky pár hádek. Ani nevím kdy a proč to začalo. Ale začly jsme se hádat nějak z ostra. Mluvit o rozestěhování a o podobných věcech. Začly jsme na sebe být docela hnusné řekla bych. Potom se to všechno nějak urovnalo. My si ujasnily, že jsou to malichernosti a že být kamarádky je víc a že se to dá nějak přežít. Asi 14dní všechno fungovalo normálně. A potom najednou ze dne na den se semnou přestala bavit. Stejně jako tehdy Iva. Jen u Ivy aspoň tuším proč. Lenka ani nenaznačila.
Hodně jsem o tom přemýšlela a pořád o tom přemýšlím. Co tak strašného jsem jí provedla, že semnou přestala komunikovat. Vymazala si mě z přátel na FB, dala výpověď v práci kde jsme obě dělaly…já osobně bych něco takového udělala po něčem opravdu zásadím…nevím neumím si představit co by mi kdo musel provést abych takhle extrémně spálila mosty. Přebrat chlapa? To jsem přece Lence neudělala, byla to ona kdo začal spát s mým bývalým milencem (on trvá na tom abych ho tak nazývala, já ho považovala za přítele). Okrást mě o velký peníze? Poslední co bych měla potřebu udělat kamarádce, navíc to je věc, která se dá vysvětlit a nějakým způsobem vyřešit. Chodit a pomlouvat, přebírat kamarády a snažit se aby se semnou nikdo nebavil? To už by asi důvod byl ;)…jenže, jsem taková svině, že bych něco takovýho dělala? Nikdy jsem se o ní s nikým z našich mnoha společných přátel nebavila. Nebo jen úplně minimálně. A spíš to bylo vyslovení mého názoru než abych říkala něco jako „už se s ní nebavte, je úplně blbá“ to je věc kterou bych nikdy neudělala. Zažila jsem si toho sama dost na základce a nikomu bych to nepřála. Jsme dospělí, každý má vlastní názor a má právo ho říct, protože máme svobodu slova.
Tak nevím co jsem provedla. Jen se bojím, aby se mi za to NĚCO co já nevím co je, nechtěla mstít, ale doufám a pevně věřím, že taková není. I když to co udělala teď jsem od ní taky nečekala…

V závěru chci napsat, že v průběhu všech těchhle věcí jsem měla někoho kdo mě držel nad vodou a kdo mi pomáhal. Opravdového přítele. Spíš tedy přítelkyni. Jsem a navěky budu vděčná za to, že jí mám, protože jinak bych se už dávno zbláznila.

Poznaly jsme se už v průběhu ZŠ. V květnu 2002. Znaly jsme se vlastně jen z chatu Chinaski. Nikdy v životě by mě tehdy nenapadlo, že to všechno dopadne tak jak to dopadlo. Nikdy jsme se moc nevídaly, spíš jsme si psaly. ICQ, maily, chaty. Vídaly jsme se na koncertech. Pamatuju si jako včera na to když jsme se asi po roce potkaly na chatu a ona mi napsala jen tak „zítra se vdávám, ale je to tajemství nikdo to neví“ i když jsme se vídaly málo a málo jsme se znaly, měly jsme k sobě hodně otevřený vztah a věřily si. Všechno to potom začalo až tím, že mě Jana natáhla na dětský tábor vařit. Po 14ti dnech v jedné kuchyni (a také nejedné hádce) jsem se staly spíš přítelkyněmi než kamarádkami. Potom jsme spolu dva a půl roku bydlely. Zažily miliony věcí. Tisíce hádek (i opravdu drsných hádek, kdy létalo nádobí a předměty), jednou jsme se dokonce popraly 🙂 Několikrát se nám podařilo si vyměnit partnery. Přebrat si partnery. Vlastně se naše přátelství skládá tak z poloviny z hnusáren a z poloviny z hezkých věcí. Ale nějak jsme o tom všem vždycky uměly mluvit, uměly jsme si říct co se děje. Ne třeba hned, ale po naléhání, nebo za týden. Vždycky se to potom urovnalo. Pár měsícu jsme spolu dokonce nemluvily, ale nikdy jsme nepálily mosty…i přes to, že jsme si mnohokrát opravdu ublížily a některé věci věřím, že si nikdy neodpustíme…i přesto všechno se máme pořád rády (a nebo to umíme krásně předstírat :)) )

Janino děkuju ti za všechno :-*

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..